Začněme citací od Jana Amose Komenského z Labyrintu světa a ráje srdce: „Viděl jsem před sebou tento svět jako nějaký převeliký hodinný nástroj složený z rozličných viditelných i neviditelných materií a však skleněný, průhledný a křehký všechen a ne na tisíce, nýbrž tisíce tisíců větších a menších sloupků, háků i zoubků a vroubků všude.

… ale také neznalostí, nepochopením, ideologickou zaslepeností, strachem, ignorováním faktů i agresivními (geo)politickými cíli. Je to vysoce třaskavá směs.

Svoboda slova je poslední obrannou linií demokracie. Obzvláště v situaci, kdy už není koho volit a kdy je těžké domoci se spravedlnosti.

Dříve narození jistě pamatují z léta 1989 „slavný“ projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, generálního tajemníka ÚV KSČ, který unikl na veřejnost a téměř jistě přispěl k otevření očí mnoha lidí a k sametové revoluci.

To, že bude zpochybňován prezidentův výrok „tato země je naše“, by mne nenapadlo ani v nejhorším snu. Měl snad prezident říct „…jejich země“? Nebo „…země nikoho“? Nebo „…země všech?“

Co když má každý, ale úplně každý úhel pohledu svou cenu? I kdybychom ho nakonec odmítli ze sta procent? Co když má každá diskuze potenciál vést k evoluci našeho poznání?

Člověka plně vědomého si své duchovní podstaty není možné ovládnout žádnými prostředky. Nutnou podmínkou moci je tedy zabránění tomu, aby poznávání duchovního rozměru lidské existence bylo evolučním procesem jdoucím ruku v ruce s poznáním vědeckým.