Jednou z věcí, která štěpí nejen českou společnost, jsou ideje kulturního marxismu (definice je dále v textu), jejich medializace a prosazování v myšlení, umělecké tvorbě, politice a legislativě. V čem tkví jádro sporu?

Začněme citací od Jana Amose Komenského z Labyrintu světa a ráje srdce: „Viděl jsem před sebou tento svět jako nějaký převeliký hodinný nástroj složený z rozličných viditelných i neviditelných materií a však skleněný, průhledný a křehký všechen a ne na tisíce, nýbrž tisíce tisíců větších a menších sloupků, háků i zoubků a vroubků všude.

… ale také neznalostí, nepochopením, ideologickou zaslepeností, strachem, ignorováním faktů i agresivními (geo)politickými cíli. Je to vysoce třaskavá směs.

Svoboda slova je poslední obrannou linií demokracie. Obzvláště v situaci, kdy už není koho volit a kdy je těžké domoci se spravedlnosti.

Dříve narození jistě pamatují z léta 1989 „slavný“ projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, generálního tajemníka ÚV KSČ, který unikl na veřejnost a téměř jistě přispěl k otevření očí mnoha lidí a k sametové revoluci.

To, že bude zpochybňován prezidentův výrok „tato země je naše“, by mne nenapadlo ani v nejhorším snu. Měl snad prezident říct „…jejich země“? Nebo „…země nikoho“? Nebo „…země všech?“

Co když má každý, ale úplně každý úhel pohledu svou cenu? I kdybychom ho nakonec odmítli ze sta procent? Co když má každá diskuze potenciál vést k evoluci našeho poznání?