Mezi hojně diskutovaná témata se v poslední době naštěstí prodrala Istanbulská úmluva. Říkám naštěstí, protože se také mohlo stát, že by kolem nás a do naší legislativy prošla nepozorovaně. A to by bylo škoda, protože navzdory tomu, co rádi tvrdí její zastánci, přináší změny, které, budou-li prosazeny, zasáhnou život celé společnosti.

 

Nebudu se rozepisovat o tom, že potírání násilí páchaného na ženách, je samozřejmě záslužné, že ale již potřebné nástroje v naší legislativě máme, že takto nastolený problém pouze staví muže proti ženám a vychází vlastně z nepodloženého konstruktu, protože násilí má mnoho různých podob a příčin a omezit ho na pouhou historicky a biologicky danou převahu mužů nad ženami je vlastně samo o sobě nesmyslnou diskriminací mužů a k ničemu dobrému nevede. Istanbulskou úmluvu bychom si v každém případě měli nahlížet v kontextu genderové ideologie a trendů, které k nám ze západu v této souvislosti přicházejí.
Ukažme si na konkrétním příkladu, čemu se zde mimo jiné otevírají vrátka. Zastánci genderové ideologie jsou bezesporu často vedeni dobrými úmysly, které však, jak víme, dláždívají cestu do pekel.

Tvrdí se, že pokud se někdo necítí být ve svém těle „správně“, tedy touží například po mužském těle, přesto, že má biologicky ženské pohlaví, je celý život odsouzen k utrpení. Společnost by v takovém případě měla přijmout jeho pocity, vyjít mu vstříc a uznat specifičnost jeho genderu. (Slovo pohlaví zde již přestává na popis identity dané osoby stačit). A pokud je v dnešní době lékařská věda vyspělá natolik, že mu dokáže na první pohled pomoci toto utrpení odstranit a jeho tělo předělat žádoucím směrem, měl by takový zákrok, který mu uleví, rozhodně být umožněn. A v každém případě by pak následně měla být veřejně uzána jeho identita a lidé k respektování těchto mnohačetných identit vychováváni již od raného věku.

A právě tato nenápadná a nevinně znějící formulace o výchově v závěru věty může v dlouhodobém horizontu zcela proměnit naší společnost. Prozrazuje totiž dlouhodobou strategii, která převrátí naruby základní principy, ze kterých naše společnost vyrůstá – má potenciál otřást identitou jedince, klasickým vztahem mužů a žen a tedy rodiny.
Těch z nás, kteří někdy v době puberty nebo dětství zažili pocit, že by vlastně bylo mnohem jednodušší či z jakéhokoli nejrůznějšího důvodu lákavější být druhým pohlavím, je možná mnohem více, než se zdá. Já sama, ač desítky let spokojeně žijí v ženském těle a radostně si užívám nejrůznější ženské stereotypy, jsem si na takové své období po dlouhých letech vzpomněla právě v souvislosti s debatou o genderu a genderově neutrální výchově.

Uvědomila jsem si, že jsem se vlastně i já v době dospívání určitou dobu chtěla vyrovnat chlapcům, dívky mi připadaly příliš ukňourané, lezla jsem raději po stromech, skákala do vody z vysokého můstku, nosila krátké vlasy, vypadala jako kluk a myslela si, že být chlapcem musí být mnohem jednodušší a zajímavější.

Když jsem se k těmto vzpomínkám nyní po létech vrátila, poléval mě studený pot. Představila jsem si totiž, co by se mi bývalo mohlo stát, kdyby se mě v tu chvíli chopil pedagog, který by, v dobré víře samozřejmě, v souladu s mezinárodně vypracovanou příručkou přede mnou předestřel možnost zvolit si neutrální pohlaví. Nebo kdybych od malička byla vychovávána v představě, že cítit se s ženským pohlavím jako chlapec je normální, že jsem možná transgender, queer nebo interpersonal, že stačí jen oficiálně ohlásit své přání a všichni budou muset mou novou identitu respektovat... Myslím si, že by mě to minimálně uvrhlo do ještě většího zmatku, než pro mě období mého dospívání už tak znamenalo. Co kdybych pak mimo jiné třeba ze vzdoru vůči rodičům skutečně zašla na matriku a nechala si přeregistrovat gender na neutrální, načež by mi řádně vyškolení učitelé i spolužáci začali věnovat mimořádnou pozornost, popřípadě mě více či méně zvýhodňovat ve snaze zabránit možné diskriminaci nebo se jen vyhnout podezření z ní? To by se nevyrovnané a nesebevědomé povaze jistě zalíbilo. A pak už by byl jen krůček k lékařskému zákroku... kdo ví, třeba bych si pak nechala píchnout hormonální látky, které by pozastavily vývoj mých pohlavních orgánů a znaků, potlačily nástup menstruace a růst prsou (vousů apod. v případě chlapců)... a lékaři by mi to vše poskytli ve snaze dopřát mi více času, abych se mohla v klidu rozhodnout, zorientovat se v tom, jako kdo se opravdu cítím.

Scifi? Nikoliv v dnešní době. Podobné zákroky již probíhají a například dětem ve Velké Británii, které nemají vyjasněnou genderovou orientaci, je podáván lék gonapeptyl, který blokuje nástup puberty. 

To vše za mého dětství naštěstí ještě nebylo možné a já mohla na chaotická a pomíjivá přání stát se chlapcem v klidu a zcela zapomenout, prožít si v souladu se svým biologickým pohlavím jako dívka a později žena šťastné i nešťastné (heterosexuální) lásky a nakonec i naplňující mateřství. Mé chlapecké projevy ani tehdy – před asi třiceti lety – nikdo nepotlačoval, naštěstí je však ale ani nerozvíjel, naopak, měla jsem před očima mnoho různých ženských vzorů a mužsko-ženských stereotypů, které se mi ve většině případů zalíbily a které jsem sama zatoužila v ženské roli prožívat.

Stereotypy jsou od našeho života neodmyslitelné, patří k nim představa ženy, že je žádoucí a obletovaná, představa holčičky, že jednoho dne v krásných bílých šatech prožije svou svatbu, stane se matkou a bude se starat o miminko. To, že některé ženy po podobných věcech netouží, je v pořádku a nikdo jim v jejich cestě dnes jistě bránit nebude. Neměli bychom se však bouřit, pokud si někdo výše uvedené role se ženami spojuje (stejné platí samozřejmě i o mužských stereotypech). Jsou to totiž role přirozené a pokud se v nich ženy prožívají rády, stejně jako muži v těch svých a obě strany se navzájem respektují, napomáhá to tvorbě rodin a příznivým demografickým trendům. Na těch pak závisí budoucnost celé naší společnosti.
Co vlastně podporuje ten, kdo usiluje o vyhlazení ženských a mužských stereotypů, ponechám na vaší úvaze.