Také vás tak zarážejí diskuse – nejen – na sociálních sítích na nejrůznější třaskavá témata, která dělí společnost na nesmiřitelné tábory? Také občas nevěřícně kroutíte hlavou nad tím, co jsme my lidé občas schopni vypustit z úst?

Dokáže vás nějaký názor pořádně rozčílit, myslíte si občas o druhých, že jsou primitivní, netolerantní či zabednění a nechápete, jak mohou opomíjet zcela jasné a zřejmé souvislosti, které jsou přece tak jednoznačné? Nepochybuji o tom, jsme lidé a podobná hnutí mysli jsou nám vlastní. Poslední dobou však dění nabírá stále větší obrátky a nálada ve společnosti se vyostřuje. Proč tomu tak je?

Hodně se nad tím zamýšlím a mám několik vysvětlení. Tak třeba nedávno jsem při brouzdání na sociální síti pod upoutávkou na vystoupení Kateřiny Janouchové v ČT1 narazila na zajímavou diskusi odpůrců diskriminace. Výroky spisovatelky Janouchové tu vyvolaly zděšení a silnou averzi. Pustila jsem si daný pořad a poslechla si, jak JK hovoří o situaci ve Švédsku, o tom, jak narůstá trestná činnost, jak se společnost proměňuje a někteří Švédové zvažují odchod do jiné země. Některé její postřehy mi připadaly trochu subjektivní a jiné zajímavé. Pod tímto pořadem jsem si mimo jiné přečetla, jak nějaká paní vybízí přátele, aby si připravili blicí pytlíky. Ostatní živě souhlasili a vzájemně se utvrzovali ve svém pohledu na věc. Z diskuse vyplynulo, že paní JK je rasistka, lže a podněcuje k diskriminaci… Z komentářů bylo cítit rozbouřené emoce a odsouzení.

Diskutující osoby jsem vyhodnotila jako inteligentní, vzdělané lidi, kteří se poctivě snaží dělat věci správně, je pro ně důležitá tolerance a jistě uznávají právo vyjádřit svůj názor. Přesto se tu však objevilo toto silné opovržení, zmiňovaly se blicí pytlíky. Je to samozřejmě obrazné vyjádření, ale ten kdo to napsal, se při poslechu těch „žvástů“ opravdu cítí mizerně a není sám. Podobná vyjádření za obdobných okolností jsem slyšela a četla na obou stranách názorového spektra tisíckrát a nemám důvod pochybovat o upřímnosti tohoto prožitku. A to je klíčový moment. Je opravdu skutečnost, že někdo hovoří o nárůstu kriminality ve spojení se zvýšenou imigrací důvodem pro tak silná slova a ostentativní pohrdání? Pokud budu k sobě poctivá a upřímná, mohu si opravdu jako obyvatel středoevropské země dovolit s takovou jistotou obvinit ze lži kohokoliv, kdo popisuje situaci ve Švédsku, v zemi, ve které žije on a ne já? Jistě, mohu si z informací vybírat a výroky Kateřiny Janouchové považovat za nevěrohodné. Mohu s ní třeba nesouhlasit. O čem však vypovídá tak neochvějná jistota, že lže a podobně prudký výbuch emocí?

Pokud bych se zeptala přímo účastníků diskuse, jistě by následovala kvalitní a promyšlená argumentace a výčet důvodů vysvětlujících, proč paní Janouchová nemá pravdu a proč je to, co říká, škodlivé. Někdo z druhého tábora by však mohl předložit stejně pádné argumenty dokládající stanovisko opačné. Ostatně v komentářích pod rozhovorem s touto spisovatelkou na DVTV se ozývají lidé dlouhodobě ve Švédsku žijící, z nichž někteří výroky paní Janouchové rozhořčeně označují za lživé a jiní je kvitují s velkým povděkem – oceňují, že někdo konečně veřejně vyjádřil i jejich zkušenost.
Jak je takový rozpor možný, jak najít pravdu a podle čeho se rozhodnout, k jakému postoji se přikloníme? Co nám brání otevřeně a s pochopením pro druhého vyslechnout jeho stanovisko?

Domnívám se, že problém tkví v tom, že náš názor je předem daný. Jsme totiž ve vleku něčeho, co lze jen těžko v sobě odhalit, natož se z tohoto područí vymanit. Neuvědomujeme si, jaké v nás probíhají procesy, podle čeho se rozhodujeme, jak vzniká naše přesvědčení a čím se polarizuje. Zcela mylně se domníváme, že v našem případě se tak rozhodně děje po racionálním promyšlení argumentů a zvážení všech pro a proti. Potom často podléháme pokušení považovat lidi s jiným názorem za hlupáky – kdyby byli stejně inteligentní jako my, tak by přece museli dospět ke stejnému závěru.

Je to však obráceně, rozhodujeme se v první řadě nikoliv po racionální analýze faktů, ale z velké míry pod vlivem minulých bolestivých zkušeností. Ty byly právě pro svou bolestivost zasunuty hluboko do zapomnění. Patří sem i generační traumata, kterých má evropská společnost více než dost, a která se v každé rodině přenášejí odlišným způsobem. Bolestná zkušenost či trauma v lidské psychice zanechá silný odpor proti určité situaci a podvědomí se každému podobnému stavu, a tedy opakování bolesti snaží za každou cenu vyhnout. Rozhodnutí, jak se k palčivé problematice postavit, je tedy určené tímto mechanismem, aniž bychom ho vědomě mohli ovlivnit (jak také ovlivnit proces, o kterém nevíme?). Rozum pak – podle inteligence a vzdělání daného jedince – předloží více či méně sofistikovanou argumentaci, která však pouze vysvětluje a vlastně obhajuje to, o čem již dříve rozhodlo podvědomí. To je natolik silné, že nás za určitých okolností dokáže dotlačit i k chování, které může mít pro jedince i společnost ničivé důsledky. Poté, co je určen náš postoj, od kterého mysl odvodí argumentaci, následuje další etapa, kdy se daná osoba obklopí odpovídající názorovou bublinou a v procesu sociálního srovnávání své přesvědčení dále posiluje a hrotí. Rostou pocity nevole vůči opačně smýšlejícím, v nichž působí stejný mechanismus, rodí se vzájemné opovržení a nenávist.

Někdo má hluboko v podvědomí ukrytý strach z viny a nedokáže připustit, že by mohlo být v pořádku v určitou chvíli říci dost, všechny přistěhovalce přijímat nemůžeme. Podobné postoje bude takový člověk považovat za do nebe volající sobectví, protože žijeme v blahobytu, který přece vidíme všude kolem sebe a cizokrajně vyhlížejících osob ani v západní Evropě nepotkáváme neúnosné množství. Z vědomé mysli je pak například zcela vytlačen fakt, že migranti se soustřeďují převážně na určitých místech a celospolečensky výraznější důsledky Evropa zaznamená až v dlouhodobějším horizontu.
Někdo se natolik opírá o navyknuté jistoty, jako je představa spravedlivého státu a institucí, že nedokáže připustit, že by za imigrační krizí mohly být do velké míry peníze. Do této kategorie spadá i připuštění myšlenky, že například některé nevládní organizace možná skutečně obchodují s převaděči, jak se začíná ukazovat, a vlastně tak celou uprchlickou vlnu umocňují a že je v jejich zájmu, dělat vše proto, aby obchod pokračoval.

Lidem s tímto přesvědčením by se zhroutil jejich hodnotový svět a vše, na co dosud spoléhali. To by bylo spojeno s tak silným pocitem ohrožení a s takovou bolestí, že je vše, co by mohlo vést k přehodnocení stanoviska nevědomky potlačováno a jakákoliv zmínka v tomto duchu vyvolává prudké reakce.

Druhá strana se naopak obává, že se stane obětí a bude zcela převálcována jinou kulturou, její práva a tradice zadupány. Pocit strachu a bezmoci je při tom tak intenzivní, že se o uprchlících i vládách vyjadřují velmi hrubým způsobem a tím první tábor ještě více utvrzují v obavách z rasismu a ve víře ve správnosti a ušlechtilost vlastního smýšlení. Napětí ve společnosti se takto dále stupňuje.

Co s tím?

Myslím si, že by pomohlo věnovat pozornost tomu, co se v nás děje. Vždy, když se objeví silná emoce, sotva zaslechneme opačné stanovisko, zbystřeme a snažme se zjistit, na co vlastně reagujeme. Vracejme se stále znovu k uvědomění, že nic nevíme s absolutní jistotou. Buďme připraveni svůj názor za určitých okolností přehodnotit. Nenechme se strhnout k automatickému odsuzování druhého názorového tábora a k pohrdání druhými. Tím jen prohlubujeme polarizaci společnosti a to je to poslední, co v tuto chvíli potřebujeme. Snažme se být objektivní a zkusit uvažovat otevřeně i o argumentech, které nám jsou na první poslech proti srsti. Mějme na paměti, že my i druzí v sobě neseme své bolesti a oceňujme třeba to, že se v každodenním životě dokážeme domluvit a že se nám spolu docela dobře žije.

A pak, naslouchejme názorům těch, kteří mají s imigranty a jejich integrací přímou a dlouhodobou zkušenost. Sdělovací prostředky nás zahrnují obrovskou spoustou rozporuplných informací, v nichž není snadné se zorientovat. Politické či internetové diskuse, analýzy a úvahy publikované v médiích mohou být někdy manipulativní a nepravdivé, jindy třeba i hluboké a povznášející, ale pokud nevycházejí z konkrétní zkušenosti, jedná se v konečném důsledku o pouhé teoretizování odtržené od reality.

Jádrem problému však zůstává, co imigrace přináší pro všední život obyčejného člověka, žijícího třeba v sousedství uprchlického tábora či imigrantské čtvrti, ve městě, kde je přistěhovalců mnoho nebo v zemi, jejíž sociální systém se musí s přívalem nově příchozích vypořádat. To vše se nás nebo našich dětí jednoho dne může týkat. Proto naslouchejme těmto lidem a jejich zkušenostem. Naslouchejme třeba našim známým, žijícím v zemích, které se staly cílem přistěhovalecké vlny, té současné i těch minulých. Ale vyslechněme si cíleně všechny názory, nejen ty, které zapadají do schématu našeho podvědomí. I pohledy těchto lidí se budou různit, budou samozřejmě do jisté míry zkreslené a subjektivní. Přesto však o něčem vypovídají a pokud vycházejí z bezprostřední zkušenosti, mají dle mého názoru větší váhu než abstraktní filozofování. A obecně se učme naslouchat opačnému názorovému proudu bez odsouzení, s pochopením a maximální otevřeností. Pokud bude imigrace pokračovat stávajícím tempem, budeme tuto dovednost naléhavě potřebovat.

Některým z nás v tuto chvíli může připadat, že lidé prchající před utrpením a nouzí nám jsou bližší než ti z našich spoluobčanů, kteří se o imigrantech vyjadřují tak sobecky a hrubě a které bychom za to raději ani neviděli. Platí však, že i přesto toho pravděpodobně s nimi máme v běžném životě společného mnohem více než s přistěhovalci, kteří vyrostli v prostředí s tolika odlišnými zvyklostmi a normami. A pokud nám vlastní spoluobčané připadají nesnesitelní a opovrženíhodní, jací by nám asi připadali představitelé cizí kultury, kdyby došlo na konfrontaci v opravdu těsném, každodenním soužití? A co by se v nás dělo, pokud by spoluovlivňovali důležitá rozhodování s dopadem na celou společnost? Je docela možné, že by nás realita usvědčila z toho, že jsme v minulosti žili jen ve sladkém klamu vlastní ušlechtilosti. Ušlechtilosti nejspíš dobře míněné a pochopitelné, protože vychází mimo jiné i ze slušného vychování a snahy dělat věci správně. Důsledky našeho dnešního rozhodování, třeba u volebních uren, by to však již nezvrátilo a procitnutí ze sebeklamu by bylo o to bolestivější.