Autor se v tomto textu věnuje vlastenectví a národní sounáležitosti z pohledu dějinných cyklů (zlomů) a nastiňuje podmínky a způsoby, za kterých je možné českou společnost proměnit k lepšímu.

 

Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí a v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 svou moc obnovili komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci i současná elita. 

Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít, se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968. Podle ustáleného scénáře pak probíhá i následná dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, nýbrž mu byl uměle naimplementován vnějšími zájmy. Pučisté proto musejí deficit své legitimity kompenzovat démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se chopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly…

…Je vůbec otázkou, do jaké míry lze ještě vůbec mluvit o národu, jestliže jsou nejrůznější skupiny, tlupy a sekty kdykoliv ochotné se v boji proti vnitřnímu nepříteli spojit s cizí mocí, štvát proti stále dalším skupinám spoluobčanů a pokaždé znovu rozvrátit vše, co do jejich nástupu vzniklo. Národ není ani jazyková skupina ani skupina lidí žijících na daném teritoriu. Národ je kultura, neboli kumulovaný souhrn vědomostí, dovedností, návyků a materiálních statků rozvíjených generacemi, sdílejícími společné hodnotové představy a pocit sounáležitosti. Nepotřebuje ani společný jazyk ani teritorium, protože se odehrává v hlavách, srdcích a v komunikaci.

Potřebuje pouze čas a kontinuitu, protože bez nich se společné hodnotové představy ani pocit sounáležitosti jednoduše rozvinout nemohou. Tedy přesně ty podmínky, které v našem vývoji chybí. Jakkoli tedy souhlasím se všemi těmi lamentacemi o rozkladu morálky, solidarity, soudržnosti, které poslední dobou zaplavují média i mé maily, nevidím ho jako příčinu, ale jako logický a předvídatelný následek houževnatého lpění na opakovaně neosvědčených vzorcích. I když si odpustím všechny emocionální a morální apely, je snad zjevné, že tímhle způsobem žádné fungující společenství, ve kterém by se dalo žít, nikdy vzniknout nemůže. Budiž právě končící dvacetiletka příležitostí k úvahám o podobě skutečně národní a zároveň životaschopné identity…

…Všechno co tu máme, je výsledkem naší společné činnosti. Pokud si někdo myslí, že něčeho dosáhne sám, ať si klidně odejde někam na prázdný ostrov a bohatne si tam bez omezení, daní, pojištění. Jestli tu ale zůstává, pak zjevně proto, že to sám bez nás neumí a musí se tedy s námi dělit.

Braňme se těm, kdo chtějí získávat prospěch na úkor druhých. Materiální i nemateriální. Všechna hodnota je výsledkem směny, při které získávají obě strany. Získává-li jedna a druhá ztrácí, jako celek vždy pouze ztrácíme. Majetek lze získat vytvořením, vzájemně prospěšnou směnou, darem anebo dědictvím. Každá jiná forma je na něčí úkor a poškozuje nás všechny.

Nepřipouštějme, aby se někteří z nás dostávali do zoufalých a bezvýchodných situací. Má-li se tu dát žít, musí to platit pro všechny. Nedopusťme, aby si to tu někteří zařizovali jen pro sebe. Tam, kde se dá žít jen některým, se dá ostatním leda proti nim bojovat.

Země, ve které žijeme je naše, jinou nemáme a mít nebudeme. Jak s ní zacházíme a co z ní uděláme dnes je to, kde a jak budeme žít zítra. My, naše děti a jejich děti, ne děti podniků a firem. Starejme se, aby se tu dalo žít i jim.

Celý text zde: http://www.blisty.cz/art/67455.html#sthash.RlpdHAD8.dpuf