Autor se v tomto textu prostřednictvím recenze knihy: Soumrak elit od Chrise Hayese zabývá vztahem elit a většinové společnosti a dochází k zásadnímu závěru, že skrze merokraticky organizovanou společnost (tj. elitářsky, na základě odbornosti a schopností) nelze dosáhnout ani rovnosti příležitostí, natož situace, která by mohla znamenat skutečnou nezávislost pro všechny občany. A navrhuje participativní formu demokracie založenou na předpokladu, že názor elitních odborníků je brán  v potaz stejně, jako názor ostatních zúčastněných. V tomto kontextu je obhajobou referenda jako metody, která sice nutně nemusí vést k nejlepšímu možnému řešení, ale k řešení nejmoudřejšímu.

 

Elitní struktury a elitní znalosti jsou pro naší komplexní vědecko-technickou civilizaci nezbytné. Ale zároveň musíme být opatrní na to, jak některé pojmy „zásluhy“ — hierarchie talentů — vedou k nadvládě vyvolené menšiny nad většinou. Kritika je především zaměřena na způsoby, jakými meritokratický postup zatemňuje a podkopává politické alternativy nutné pro ochranu ostatních demokratických hodnot. „Železný zákon meritokracie“ — v němž jsou elity stále více a více oddělené od společnosti a zakořeněné v pozicích moci — je skutečnou hrozbou pro demokratický systém v dlouhodobém horizontu.

Rozhlédneme-li se dnes kolem nás a vidíme, jak se meritokracie stala nezpochybnitelným základním kamenem našeho globálního života, mělo by nás to zarazit… 
…Pocit, že s americkou meritokracií šly věci nějakým opravdu špatným směrem, je výchozím bodem nové knihy Chrise Hayese, Soumrak elit: Amerika po meritokracii.  Hayes, redaktor časopisu The Nation a politický komentátor MSNBC, začíná s dokumentací toho, co nazývá „dekádou selhání,“ období od 2001-2010, v níž všechny hlavní elitní meritokratické instituce Spojených států selhaly a selhaly okázale. Zhroutil se velký obchod s Enronem a WorldComem; auditoři ho nedokázali zachytit; Nejvyšší soud se stal svým rozhodnutím v kauze Bush v Gore bezostyšně stranickým; americkým zpravodajským službám se nepodařilo zastavit útoky 11. září; média velhala zemi do války, kterou americká mocenská vojska nestačila vyhrát; profesionální sporty byly prošpikované užíváním steroidů; církev spáchala a tajila sexuální zneužívání dětí; vládní neschopnost prohloubila katastrofu hurikánu Katriny; banky roztříštily světovou ekonomiku a technologie nám dala pekelnou plošinu pro těžbu ropy BP Deepwater Horizon. Hayes chvályhodně spojuje tyto příběhy se silným empatickým zpravodajstvím o těch nejvíce postižených elitním selháním, ať už přeživší hrůzy Katriny nebo whistle-blowery v Enronu.

Hayes sleduje tato elitní meritokratická selhání skrze dvě hlavní strukturální čočky: (1) horizontální vztahy, které tvoří meritokracie mezi elitami a (2) vertikální vzdálenost mezi meritokratickými elitami a zbytkem populace.

Horizontálně, meritokratické elity samozřejmě berou své zásluhy velmi vážně, ale také se stávají hluboce pohrdlivými.  Vzhledem k tomu, že meritokracie snižuje definici hodnot na úzkou míru inteligence nebo peněz (způsob, jak svobodný trh odměňuje inteligenci), i okrajové rozdíly přinášejí elitám nesnesitelné úzkosti.  Hayes tvrdí, že tyto hyperaktivní a hyper-porovnávající obavy vysvětlují to, co nazývá „fraktální nerovnost“: absurdní způsob, jak nerovnost má tendenci prudce vyletět v každém vyšším rejstříku v horním 1%. Elity nakonec mají pocit, že jsou neustále v nebezpečí, že pořád zaostávají. Tato téměř perverzita—něco jako podceněné pojetí amour-propre J.J. Rousseaua—je zvýšená posedlost, že něčí sebehodnocení je založeno jen na krutém srovnání s hodnocením těch ostatních.  Pro elity to vede k manickým pokusům manipulovat systémem tak, aby jakkoliv zvýšily svůj výkon, např. používání přípravek doučovaní bohatých studentů na přijímací vysokoškolské zkoušky či státní maturity, používání výkon-zvyšujících drog, manipulace tržních cen energetiky nebo otevřeně přiznané obchodování s bezcennými deriváty. I když ne všechny elity podvádí, jakmile podvádění začne, tak se to velice rychle zhroutí do univerzálního „vězeňského dilematu,“ kde každý musí odhodit určitou část své mravnosti stranou, aby zůstal konkurenceschopný. Výsledkem je stálý a systémový kolaps etické úvahy.

Vertikálně, Hayes popisuje vztah mezi elitami a těmi, nad nimiž vykonávají moc.  Zde argumentuje takto: vychována v oplocených sousedstvích a bohatých městských čtvrtích, vyučena v elitních školách a pracující v přepychových kancelářích, meritokratická elita jen zřídka zaujímá stejný společenský prostor jako ostatní občané. Ve skutečnosti žije v jiném světě bez sdílených kulturních a společenských norem nezbytných pro hluboce zakořeněné pocity solidarity a vzájemné povinnosti. Tato sociální vzdálenost neustále otupuje demokratickou odpovědnost. Čím víc je elita izolována, tím vetší katastrofální důsledky přináší její selhání těm pod ní.  Jakmile se horizontální hyper-soutěže potká s vertikální vzdálenosti, pak non-elity jsou ti, kteří budou trpět nejvíc.

Byli jsme vychováváni k přesvědčení, že sociální politika by oprávněně měla mít za cíl umístit ty nejlepší a nejbystřejší na nejdůležitější pozice veřejné moci.  Nicméně pokud je tomu tak, pak stejná politika může jen těžko vyhovět vážným pokusům pomoci lidem v nižších sociálních vrstvách, natož je posílit.  Zbytky tohoto politického myšlení jsou často jen pouze sporné hodnoty povýšené lítosti či welfarismu a slabá naděje, že aspoň děti dnešních poražených by mohly mít lepší šanci na úspěch zítra.

Ale jak bylo objasněno (např. politickým filozofem Alexem Gourevitchem a profesorem práva Azizem Ranou), politika rovnosti příležitostí a sociální mobility se nakonec nezdaří, protože prostor k útěku ze závislosti a kontroly trhu existuje pouze pro určitý počet lidí.  Pro většinu ostatních, sociální mobilita zůstane jako odložený sen.  A rovnostářské naděje, které většina z nás stále podporuje, požadují, abychom usilovali převést všechny lidi od závislosti k nezávislosti, od nadvlády ke skutečné svobodě. Ať bude konečné řešení jakékoliv, málokdy je najdeme v exkluzivitě a hierarchii zakotvené v meritokratickém systému samotném.

Nerovnost je nejvíce destruktivní, pokud zúží všechny ostatní formy ocenění do jednoho měřítka: ať už je to bohatství, inteligence, nebo „zásluha“. Jedna strategie proti této hegemonii je transformovat jedinečnou nerovnost do mnohonásobných konkurenčních forem nerovnosti, a tím vytvářet co Michael Walzer nazývá „komplexní rovnost“, kde žádné měřítko spravedlnosti neovládá všechny ostatní. Rovnostářský impuls je zde jasný: neměli bychom v žádném kontextu dát přednost elitním znalostem na úkor všech jiných forem znalostí. Taková epistemologická demokracie vyžaduje, aby orgány veřejné správy — spíše než plnily své řady pouze elitními odborníky — vědomě žádaly o participaci různorodých společenských a ekonomických sektorů. Aby poslouchaly nejen finanční analytiky, ale také komunitní vůdce a místní aktivisty. Aby naslouchaly nejen faktům, ale také poznatkům empatie. Zamysleme se, například, nad bolestí, které by bylo možné se vyhnout, kdyby bankovní regulátoři naslouchali během selhání amerického regulačního aparátu jak reagovat na nemovitostní bublinu nejen analytikům hedge fondů, ale i komunitním bankám a lokálním nevládním organizacím.

Celý text zde: https://ihned.cz/c3-56723150-000000_d-56723150-soumrak-elit-aneb-skryte-neduhy-meritokracie