Nejznámější ekonom českého původu přináší velmi zajímavé úvahy o trendech, které promění ekonomické a politické prostředí a formuluje východiska, řešení či adaptační mechanismy podporující naší budoucí konkurenceschopnost a prosperitu.

 Všichni si jistě umíme představit, jak bude Česká republika vypadat v r. 2020. Horší už je to s tím, jak bychom chtěli, aby vypadala, a už vůbec nejhorší, jak by vypadat měla. Jak by vypadat mohla – to nevíme nikdo a vědět nebudeme nikdy. Proto se zde budeme zabývat pouze otázkou, jak se společnost sama „snaží“ vypadat a jak jí v tom efektivně, kolektivně, politicky, společensky – a hlavně „po evropsku“ – bráníme.

****
Jak bude Česko vypadat za osm let, je nabíledni: politicky se dostane do výrazného područí politických stran, tj. nedemokratických společností s ručením výrazně omezeným. Staří politici, pohrobci komunistické strany, kteří zem přivedli do mafiánského stavu, budou i nadále pokračovat v devastaci hospodářské i politické kultury. Korupce se stane „normálou“, boj „proti korupci“ módou a „bojovníci“ sami nositeli korupce. Česko bude bankovním skanzenem Evropy, závislým na zadlužování obyvatelstva a vybíráním poplatků. Media zvýší svoji fixaci na „kauzy“ bezvýznamných osobností a jejich skandály, ztratí cit pro věci klíčové, systémové a strategické.
****
Jedenáct doprovodných trendů Velké transformace

1. Vyčerpání tradičních hospodářských sektorů. Produktivita práce, nové znalosti vysoké technologie a tvrdá práce umožnily transformaci z dominantního sektoru zemědělství na převládající sektor průmyslový a po válce ze sektoru průmyslového na sektor služeb. Tyto tři sektory představují klíčové, hodnotu tvořící hospodářské sektory. Míra zaměstnanosti se postupně přelévá ze zemědělství do průmyslu a z průmyslu do služeb. V novém tisíciletí začala v nejvyspělejších ekonomikách klesat zaměstnanost i ve službách, díky novým technologiím, znalostem, outsourcingu a podnikatelským modelům.Nezvratný pokles zaměstnanosti v zemědělství, průmyslu a nyní i ve službách vedl politiky vyspělých zemí ke zvyšování zaměstnanosti ve státním sektoru. Podíl státních zaměstnanců vzrostl, stejně jako množství lidí pobírajících sociální dávky a podpory, včetně nezaměstnaných. Nezaměstnaní se stávají státními zaměstnanci (s nulovou produkcí) po dobu pobírání dávek. Nárůst státní zaměstnanosti však není dlouhodobě udržitelný, protože je závislý na daňových příjmech vytvářených růstem ve třech produktivních sektorech. Vyspělé ekonomiky již po několika dekádách narazily na limity růstu státního sektoru a jeho výrazné, dlouhodobé zadlužení.
Protože lidé mohou ekonomicky využívat pouze čtyři sektory – produkovat potraviny (zemědělství), vyrábět věci (průmysl), poskytovat služby (sektor služeb) anebo žít z daní předchozích tří sektorů (státní zaměstnanost a nezaměstnanost) – a všechny čtyři sektory již vykazují pokles zaměstnanosti, díky rostoucí produktivitě pak především vyspělé ekonomiky, ale i svět jako celek stojí před historicky bezprecedentní, unikátní a fundamentální transformací.

2. Samoslužba a self-service. S nárůstem nákladů na služby jsou stimulovány technologické inovace, které nahrazují drahou pracovní sílu levnou, ochotnou a kvalitní silou zákaznickou a spotřebitelskou. Vzniká samoobsluha, sebeobsluha, samoslužba, samočinnost a self-service, v podstatě outsourcing to customer, tj. převedení žádoucích aktivit na zákazníka. Stačí si jen uvědomit, jak rychle se rozšířily bankomaty, samoobslužná benzinová čerpadla, nákupy přes internet, bufety v hotelích, salátové bary a – „automatické přijímače vratných lahví“.

Podmínky k efektivní samoobsluze jsou zřejmé: 1. drahá alternativní služba, 2. snadno ovladatelná, relativně levná technologie, 3. nízká energetická náročnost a 4. více osobního času. Mnohé samoobslužné aktivity celkový čas služby zkracují, ne prodlužují. Výhodou pro uživatele je, že potřebnou službu lze samoobsluhou realizovat v žádoucím provedení, na zvoleném místě, ve zvoleném čase a v potřebné kvalitě. Spotřebitel přestává být závislý, nemusí se přizpůsobovat druhým, stává se autonomní a soběstačnou jednotkou. Autonomie a soběstačnost jsou nutné podmínky pro zachování kvality života v době dlouhodobých krizí, nezaměstnanosti a hospodářské transformace.

3. Disintermediace. S pomocí internetu a globálních komunikací se rozšiřují tlaky na užívání přímého vztahu mezi zákazníkem (spotřebitelem) a výrobcem či poskytovatelem. Dochází k eliminaci nebo oslabování mezičlánků, tj. zprostředkovatelů, agentů, dealerů, zástupců, atp. Ve vyspělých zemích dochází k eliminaci tradičních poskytovatelů – díky internetu bankrotují celé maloobchodní řetězce specializované na knihy, hudební nosiče, nábytek, atp.

Disintermediace postupně proniká i do politiky tzv. reprezentativní demokracie, která je nahrazována demokracií přímou. Stejně tak politické strany představují nákladné mezičlánky mezi voliči a jejich kandidáty. Zde k disintermediaci zatím nedochází: stát zde již nebrání jen vlivné lobbisty, ale i sám sebe.

4. Masová kustomizace. Industrializace přinesla masovou výrobu, oslabila běžná řemesla a omezila individuální šití na míru a práci na zakázku, přinesla masové služby, anonymitu a totální oddělení spotřeby od výroby a spotřebitelů od výrobců a poskytovatelů. Touha spotřebitelů a zákazníků po individualizovaných, kustomizovaných a dokonale „padnoucích“ produktech a službách však nevymizela. Lidé chtějí mít něco svého, osobního, diferencovaného a odlišného. Masová výroba tuto potřebu řeší tím, že nabízí stále větší škálu velikostí, barev, chutí, výkonu a vlastností – nastává známá a drahá proliferace rozmanitosti (proliferation of variety).

Masová kustomizace dnes umožňuje výrobu na zakázku přesně padnoucích, kustomizovaných produktů v ceně porovnatelné s masovou výrobou. Klíčem je digitální, laserová a snadno přeprogramovatelná technologie, jakož i nový podnikatelský model.

Nový podnikatelský model má oproti tradiční masové výrobě celou řadu základních výhod:

a. Nejdřív prodej, potom vyrob. Chceme-li kustomizovat, pak nelze vyrábět předem, ale pouze po zákaznické intervenci (určení rozměrů, materiálů, barev, atp.) a po zaplacení produktu. Intervenční bod zákazníka se postupně přesouvá z konce dodavatelského řetězce (nákup již hotového výrobku) až k jeho začátku (specifikace preferencí před zahájením výroby). Dodavatelský řetězec je tak zkracován a nahrazován řetězcem zakázkovým.

b. Není třeba maloobchodních prostorů, sítě, distribuce a prodejen. Produkt jde (logicky) od výrobce či poskytovatele přímo zákazníkovi, uživateli či spotřebiteli.

c. Odpadají zásoby hotových výrobků, protože na míru šité výrobky nelze vyrábět dopředu a skladovat. Nelze udržovat ani velké zásoby součástí, protože nikdo nezná předem specifickou poptávku či objednávku. I zásobování tedy musí být právě včas, tj. v čase, místě, kvantitě a kvalitě požadovaných zákazníkem.

To vše podporuje a zvýhodňuje lokální ekonomiku – co nejblíže k zákazníkovi.

5. Integrace dodavatelů (kolokace). Kolokace (co-location) představuje vyvrcholení přibližování dodavatelů součástek a komponentů co nejblíže k výrobním, montážním a servisním procesům zákazníka (zde výrobce). „Co nejblíže“ zde znamená přímo na linku, přímou fyzickou účast dodavatele ve výrobním procesu. Dodavatelé tedy nejen „dodávají“, ale jsou zodpovědní i za kvalitu, funkčnost a instalaci svých součástí. Novější automobilky mají 70 až 100 dodavatelů kolokovaných na montážních linkách zákazníka.
Zákazník již nenakupuje součásti na sklad, ale kupuje jen namontované, otestované, a tak funkční součásti fungujícího automobilu. To zjednodušuje a zlevňuje účetnictví a inventuru, součástky se neplatí před vlastní montáží, ale až po jejich prověřené funkci.

6. Od dělby práce k reintegraci. Po staletí se svět rozvíjel ve směru rostoucí specializace a dělby práce. Tento trend dosáhl svého vrcholu po druhé světové válce, kdy vyústil v dominantu tzv. masové výroby, založené na rozkladu produktu do tisíců součástí, atomizaci procesu do tisíců operací (až do vteřinových úkonů) a prudké omezení znalostí nejen u dělníků, ale i u manažerů a ostatních funkčních specialistů.

Po druhé světové válce převýšily náklady na koordinaci a management produktivní výhody masové výroby. Již od 80. let probíhá silná reintegrace a „de-atomizace“ hospodářského prostředí. Moderní výroba a služby produkují stále menší počet součástek a komponentů v produktech a klesající počet operací v procesech. Éra tisíců šroubečků, matek, podložek a závlaček je pryč. Moderní pracovník koordinuje stále větší a rostoucí část celkového procesu. S pomocí technologie se tak počet pracovníků snižuje a nároky na jejich kvalifikaci rostou.

7. Digitální pokročilé technologie. Procházíme transformací k vysokým a digitálním technologiím. Vysoké technologie umožňují nejen dělat stejné věci lépe, ale hlavně dělat věci jinak a dělat jiné věci. Prosté a postupné zlepšování již nestačí: nové technologie kvalitativně mění způsob i náplň lidských činností.
Každá technologie má čtyři základní komponenty:

a. Hardware: Prostředky, tj. „zařízení“, nástroj, stroj či platforma.

b. Software: Jak používat, koordinovat, propojovat a řídit hardware. Tedy pravidla pro použití hardwaru.

c. Brainware: Co a Proč – tj. účel, aplikace a použití hardwaru i softwaru.
Nestačí jen umět Jak, je nutno vědět Co a hlavně Proč. Nestačí jen know-how, ale je nutné know-what a know-why.

d. Podpůrná síť. Klíčovým a nejdůležitějším komponentem technologie je však její podpůrná síť (technology support net): organizace vnitropodnikových a extrapodnikových vztahů, od dodavatele přes zaměstnance až po zákazníky, která umožňuje optimální a efektivní fungování prvních tří složek technologie ve smyslu efektivního dosažení cíle či účelu.

8. Od informací ke znalostem. Již Einstein ujišťoval, že Informace nejsou znalosti. Bohužel, mnozí vlivní politici stále nechápou rozdíl mezi informací a znalostí, znalosti si s informacemi pletou, transformaci tak bezděčně brzdí a svoji společnost, podnik (i sami sebe) zbytečně ohrožují.

Přitom Znalostní společnost (Knowledge society) představuje jednu z klíčových transformací. Vědět dnes již nestačí, umět se musí. Mít informace již neposkytuje konkurenční výhody – znalosti a um se staly primární a nejdůležitější formou kapitálu, základem globální konkurenceschopnosti. Znalost je akce. Informace je symbolický popis akce.

Hodnotu znalostí lze měřit velikostí přidané hodnoty. Hodnotu informací poznáme až jejich použitím v akci, jako část přidané hodnoty znalostí. Měřit hodnotu informací, tj. kuchařské knihy, je jistě zcela odlišné od měření znalosti skutečného vaření či umění vařit.

Dnes nezáleží na tom, co lidé říkají, ale na tom, co skutečně dělají. Rozdíl mezi akcí a jejím popisem je stále větší, akce mluví sama za sebe. Namísto měření informací se podniky učí měřit akci samotnou, tj. ne to, co spotřebitelé říkají (data, informace, dotazníky), ale co opravdu dělají (akce v různých kontextech).

9. Inovace podnikatelského modelu. Tradičně se inovační proces soustřeďoval na vylepšení částí a součástí existujících či nových výrobků a výrobních procesů. Inovace se tedy týkaly vlastních fyzických forem (hardware), způsobů a pravidel jejich použití (software), nových aplikací a oblastí jejich použití (brainware) – tedy stručně, inovace ve smyslu Co, Jak, Kde, Kým a Proč. Namísto částečných inovací jednotlivých komponent produktů a služeb se konkurence přesunula k inovacím celého podnikatelského modelu (business model).
Každá inovace je v podstatě nabídka hodnotové propozice zákazníkovi nebo skupině zákazníků. Teprve je-li nabídka přijata, stává se z propozice inovace (inovační produkt). Zákazník je tedy vlastním tvůrcem inovace a jeho přijetí či nepřijetí nabídky závisí na kvalitě podnikatelského modelu. Model se odvíjí od inovační nabídky zákazníkům a jejich segmentům, generování příjmů a struktury nákladů, komunikace a vztahů se zákazníkem, infrastruktury doručování hodnoty, základních zdrojů a klíčových aktivit a procesů, plus účastnících se partnerů. Provázanost a integrace těchto devíti bloků tvoří celkový a úplný podnikatelský model.

10. Od globalizace k relokalizaci. Původně byla veškerá ekonomika lokální: vyvážely se jen produkty, přes instituci mezinárodního obchodu. V dnešní éře globalizace snadno podléháme názoru, že globalizace je jakýsi „konečný stav“ světa. Ve skutečnosti jsme vrcholem globalizace již prošli a jsme na akcelerujícím trendu k nové lokalizaci, přesněji relokalizaci, globálních výrobních procesů. Jakýmsi mezičlánkem této transformace jsou procesy tzv. glokalizace, která manifestuje snahu globálních firem udržet se na zahraničních, kulturně odlišných trzích co nejdéle.

Pro orientaci si lze jednotlivé fáze tohoto monumentálního cyklu (lokalizace – globalizace – relokalizace) krátce definovat:

Lokalizace: původní stav produkce a výroby po „objevu“ zemědělství a opuštění sběru a lovu.

Delokalizace (také globalizace, outsourcing): přenos domácích výrobních procesů (nebo jejich částí) do nákladově výhodných zahraničních lokalit za účelem zlevnění produktů pro domácí spotřebu.

Glokalizace: přizpůsobování produktů, výrobků a služeb odlišným místním kulturám a preferencím za účelem pronikání na diferencované globální trhy. Relokalizace: návrat do kontextu lokálních podmínek za účelem snížení nákladů a rizik spojených s logistikou globálních dodavatelských řetězců; nástup řetězců poptávkových (zákaznických). Vzniká tak nová lokalizace.

Restaurace místní komunity: Hospodářskou relokalizaci doprovází obnova místní a regionální samosprávy a obroda autentické (tj. nestranické) demokracie.

Při transformaci globalizace-relokalizace je však zachována, pomocí digitalizace a komunikace, globalizace znalostí, které „cestují“ a jsou sdíleny po celém světě při klesajících nákladech: „Mysli globálně, jednej lokálně“.

11. K politickému sebeuvědomění. I politické systémy a demokracie sama podléhají vývoji a transformaci. Ve světě internetu, globálních a mobilních komunikací, zvýšené informovanosti a vzdělanosti a narůstajícího občanského sebeuvědomění dochází i v politické sféře k disintermediaci drahých, neefektivních a omezujících mezičlánků, intervenujících mezi občanem a jeho politickým zástupcem. Voliči hledají přímou, co nejkratší cestu mezi svými potřebami a politickou zodpovědností. Spojení volič↔volený by mělo být přímé, transparentní a nezatížené korupcí. Politické strany dnes představují neefektivní, neprůhledné a snadno uplatitelné, zkorumpované a nedemokratické mezičlánky. Volení zástupci jsou tak nuceni podřídit zájmy svých voličů programům, maršrutám a diktátu politických stran.

Stále silněji se prosazují myšlenky původní, autentické demokracie, nezatížené ideologickými nánosy politického partajnictví. Rozdíly mezi vládou jedné strany a koaliční vládou dvou či více stran se pomalu, ale jistě vytrácejí, a tak se urychluje disintermediace tradičních politických stran.

Autentická demokracie je založena na několika základních principech:

1. Přímá demokracie, jeden člověk – jeden hlas.
2. Nestranická zastoupení.
3. Kritická možnost NOTA na všech úrovních. Možnost volit „nikoho z výše uvedených“, tj. “None of the above” (NOTA).
4. Peníze do politiky nepatří.
5. Omezení volebních mandátů na jediné období.
Uvedli jsme 11 zásadních transformací, které stále výrazněji formují vyspělý svět. Jedenáct oblastí, které nám sebeorganizující systém nabízí jako nové příležitosti namísto starých a unavených institucí minulého století.

Politici, strany, stát a jeho úředníci ignorují, omezují a často i sabotují četné z těchto přirozených tendencí. I mnozí podnikatelé, namísto plného využití nabízených konkurenčních a diferenciačních možností a výhod, se iracionálně drží světa již dávno ztraceného…

Všechno takové negativní úsilí přináší jen stagnaci, zbytečné utrpení a ztrátu adaptability a uplatnění se v novém světě pro mladší generace; ty dostanou „do vínku“ jen starý svět a jeho obnošené myšlenkové, znalostní a technologické „harampádí“.

Zde nastíněný „nový svět“ je nevyhnutelný. Pro ČR by bylo chytřejší jej zvládnout dříve než ostatní, ne až poslední. Získat tak nabízené konkurenční výhody a stát se jakousi „laboratoří světa“, která nabízí nové produkty, procesy, systémy a znalosti potřebné k úspěšné relokalizaci – to by bylo něco. Strategie je prostá: Pochopit → Přizpůsobit se → Využít.

Celý text zde.