Jednou z věcí, která štěpí nejen českou společnost, jsou ideje kulturního marxismu (definice je dále v textu), jejich medializace a prosazování v myšlení, umělecké tvorbě, politice a legislativě. V čem tkví jádro sporu?
Zkusme toto rozsáhlé nejednoduché téma rozebrat nejdříve na genderové kauze „básničky Jiřího Žáčka v čítance“ a potom závěry zobecnit.
Argumenty odpůrkyň oné básně, oslavující maminky jako nositelky života, lásky a péče o děti, jsou postaveny na kritice vytváření stereotypů, které jsou schopny v budoucnu vyvolat takové chování, které se ukáže jako nechtěné, nevýhodné či nežádoucí pro oběť onoho stereotypu a případně i další osoby (v tomto případě dítě, manžel). Z toho vyvozují požadavek, aby se tyto stereotypy nepodporovaly či přímo potíraly.
Příklad takové argumentace (převzato z facebooku)
…Abychom měly možnost zvolit si naši cestu jako ženy, tak jak my samy budeme chtít, pokud budeme chtít děti, abychom je měly a pokud je nechceme, aby nás za to nikdo neodsuzoval. A o tom je právě ta básnička – tvrdí, že holky jsou na světě od toho, aby byly maminky. Ale maminkovství není pro každou ženu a není dobrý nápad se k němu uchylovat jen proto, že mi od dětství vtloukají do hlavy, že má být můj životní úkol tady na zemi. Protože pak se stane to, že buď se stanu matkou, i když to není pro mě a jsem z toho nešťastná já i moje dítě… nebo se matkou nestanu a budu se cítit provinile, že jsem nesplnila svůj „úkol“ a okolí se na mě bude dívat skrz prsty, že jsem divná (nebo chudák… vyberte si). … A pokud dívky nasávají básničky tohoto typu, tak podle nich budou formovat i svoje vidění světa a svojí role v něm.
Na první pohled by se dalo souhlasit. Má to však jedno velké ALE. U tohoto názoru se jedná o pohled čistě individuální, beroucí v potaz čistě své vlastní zájmy. Jak bude ale vypadat tento stereotyp z pohledu společenského?
V řádu přírody či v řádu Božím, jak je komu libo, je přežití rodu a druhu základním imperativem. Naši předci se v souladu s tímto řádem chovali. Obětovali dobrovolně své životy a zdraví, nemluvě o pohodlí a kvalitě osobního života. Proti výše uvedené genderové tezi tedy stojí (statisticky, nikoliv individuálně!) na druhé misce vah zájem přežití rodu, společenství, národa. V dnešní době, to mnozí považují za přežitek, ne-li hloupost.
Ale mnozí ne. Ti cítí spoluodpovědnost za budoucnost rodu, společenství, národa… Jejich názor pak pochopitelně je, že tento stereotyp je v pořádku, protože plní svojí pozitivní roli právě jako nástroj na podporu ŘÁDU.
Máme tady dvě na první pohled „rozumné“ ideje:
1. individualistické pojetí svobody bez pocitu spoluodpovědnosti za budoucnost rodu, společenství, národa
2. svobodu spojenou se spoluodpovědností za celek, aniž by byl tento požadavek vnucován na individuální úrovni.
Nic nového. Příroda (Bůh) má ve své genialitě pro tyto případy jednoduchý mechanismus. Vše, co je mimo ŘÁD, nemá nárok na dlouhodobé pokračování existence (př.: homosexuální chování u zvířat existuje, tito jedinci ovšem nemají možnost reprodukce a příslušný gen zaniká). Jednotlivec stojící mimo ŘÁD tedy není z hlediska vyššího celku žádný velký problém. Ironicky se uděluje tzv. Darwinova cena (ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili). Pokud ale chování stojící proti ŘÁDU bude dostatečně silné, tj. statisticky významné, může se společnost dostat do neřešitelných problémů.
Aby to bylo srozumitelnější, zde je extrémní příklad: Pokud by například 50% žen nebylo z jakéhokoli důvodu matkami, bude další generace z hlediska počtu poloviční, další čtvrtinová atd. Důsledky? Konec civilizace, tak jak jí známe: zhroucení sociálních vazeb, zhroucení sociálních systémů – důchodci umírají zimou a hlady, částečně nebo úplně nefunkční infrastruktura, v dnešní situaci také mimochodem nastolení práva šaría… Byla by to absence pudu sebezáchovy na skupinové úrovni.
Pokud nazveme nějaké chování v souladu s ŘÁDEM jako „přirozené“, je přežití společnosti podmíněno tím, že toto přirozené chování významně převažuje. V opačném případě si daná společnost zaslouží kolektivní Darwinovu cenu.
I proto je součástí ŘÁDU „zákon vyšší síly nadsystému“. Tento zákon říká, že zájem nadsystému má vyšší váhu, než zájem jeho podsystému. Je tedy možné učinit závěr, že básnička by měla v čítance zůstat, protože podporuje přirozenost, prosazuje zájem nadsystému. Lze to zobecnit.
KULTURNÍ MARXISMUS JE PROTI ŘÁDU
Kulturní marxismus se nejčastěji definuje jako množina idejí založená na představě, že většina vždy utlačuje menšinu a menšina se musí chránit za každou cenu, i na úkor většiny. Vede k podobným tvrzením, jako jsou: neexistuje sexismus vůči mužům, černoch nemůže být rasista, islám je náboženství míru, feminismus je jen o rovnosti… Mezi témata kulturního marxismu patří pohlaví, sexuální orientace, rodina, národ / vlastenectví, křesťanské hodnoty… v podstatě každý aspekt definující osobní a kulturní identitu jednotlivce.
Historicky je to do značné míry pochopitelné, protože k útlaku menšin ze strany většiny skutečně docházelo. Jenže když kyvadlo vykývne na druhou stranu, do protilehlého extrému, má to stejně negativní důsledky, jako původní extrém.
Rovnovážný stav kyvadla je ROVNOCENNOST, což ovšem není stejnost a dokonce ani ne rovnost ve všech aspektech.
Osobní a kulturní identita je přitom nutnou podmínkou pro dostatečnou pestrost (diverzitu) celku a tedy jedním ze základních předpokladů existence ŘÁDU, v jehož rámci může probíhat evoluce. Pro přesnější pochopení: pestrost nevznikne tím, že se smíchají všechny prvky periodické soustavy do jedné směsi. To by byla pěkná nuda. Pestrost vznikne tím, že několik málo prvků vytvoří molekulu, tyto molekuly se dále spojují a řetězí, vytváří makromolekuly. Ty se dále spojují do vyšších funkčních celků, ty do dalších, až vznikne buňka. Buňky se dále spojují, až vznikne orgán, a orgány vytvoří funkční celek – člověka. Tak je zaručena pestrost: výstavbou z menších celků přes mnoho vrstev – úrovní komplexity.
pestrost není homogenita
Přeneseme-li to analogicky na společnost (celé Univerzum je konstruováno podle stejných principů a zákonů), multikulturalisté se nám snaží namluvit, že bude v pořádku, když buňky z jater se přesunou do ledvin a kožní buňky do mozku. Skvělá idea!
Kulturní marxismus má tendenci patologizovat konzervativní názory a tradiční vzorce chování: s trochou nadsázky by se dalo říct, že pracující heterosexuální běloch a maminka tří dětí neusilující o kariéru, mající v úctě institut tradiční rodiny a vlastenectví, podle zastánců kulturního marxismu patří do devatenáctého století a i pro některé fanatičtější příznivce jsou „veřejný nepřítel“. Je možné si často všimnout manipulace kulturních marxistů použitím adjektiva „frustrovaný…“, čímž je dehonestují.
Kulturní marxismus jde často tak daleko, že tvrdí, že naše země není naše, otvírá náruč všem bez rozdílu, včetně těch, kteří se nechtějí integrovat, ale vytvářet stát ve státě s vlastním právem, protichůdnými hodnotami a do budoucna chtějí převzít moc na úkor původní většiny. Kulturní marxisté prosazují juvenilní justici, kdy dítě patří státu a basta. Ten pak rozhodne, zda odebere rodině dítě třeba jenom proto, že dostalo na zadek nebo, dokonce, nemělo včera dostatek pomerančů (to neospravedlňuje skutečné týrání dětí, kde stát svojí roli má).
Mezi jeho nástroje patří politická korektnost (zamlžování faktů, nenazývání věcí pravými jmény, tabu, o kterých se nemluví – například zakázané druhy statistik, redefinice významu slov…), snaha o opanování mediálního prostoru a prosazování legislativních opatření hájících menšiny do té míry, že je to na úkor většiny.
Pokud by prosazení idejí kulturního marxismu bylo dokonáno, bude mít devastující účinky na kulturní diverzitu, v extrémním případě i existenciální důsledky pro některá společenství. I když profesor Koukolík použil termín Darwinova mez ve vztahu k hrozbě jaderné války, má kulturní marxismus z hlediska konkrétních společenství / národů v řádu několika generací stejně destruktivní potenciál.
Idea, že takto vznikne harmonická společnost, je stejně naivní, jako byla idea tradičních marxistů. Také dnešní štkaní kulturních marxistů nad lidem, který nechápe jejich úžasné ideje, je stejné, jako štkaní Milouše Jakeše na Červeném hrádečku. Elity se stejně jako tehdy urvaly z řetězu, a nyní se diví, že je lid odmítá následovat… do propasti. Z těchto všech důvodů je nutné kulturní marxismus odmítnout jako celek. Rozvrací přirozený řád.
Prosazování idejí kulturního marxismu logicky polarizuje společnost nejen u nás (proti např. severským zemím jsme na tom ještě dobře), ale všude v Evropě a severní Americe. Každý tlak vyvolává protitlak. Když se na demonstracích extremisté obou stran častují nadávkami „fašisté“, mají v podstatě pravdu obě skupiny.
Jediná rozumná strategie je hledat a nalézat skutečnou rovnocennost, chránit přirozenost a kulturní identitu jednotlivých společenství a to primárně ve svých přirozených hranicích. Přičemž ochrana může mít různý charakter podle stupně ohrožení a (ne)ochoty agresora dohodnout se. S vědomím, že opakem boje není mír, ale otroctví. Mír je dohodnutá rovnováha, vymezené hranice a dodržování pravidel. Dokud existují lidé a skupiny, kterým chybí dobrá vůle, nelze jinak.
