Homoprotekcionismus nebo multikulti?
Je plno neziskových organizací, které si vystavěly živobytí na boji za práva nejrůznějších menšin. I v důsledku toho pak pro naši společnost začíná být neřešitelným hlavolamem, jak nastavit pravidla a legislativu tak, aby se žádný příslušník menšiny necítil špatně, jakkoliv znevýhodněn či dokonce diskriminován. Tento hon za nediskriminací již zachází tak daleko, že začíná být diskriminována většinová společnost na úkor některých upřednostňovaných skupin. Problém je však v tom, že jakmile začneme upřednostňovat jednu, bude to vždy na úkor druhé a optimální řešení, které by vyhovovalo všem, neexistuje.
Pokud třeba bojovníci proti homofobii usilují o blaho homosexuálů a chtějí jím vymoci všemožná práva, včetně práva na dítě, dostáváme se na tenký led. Nemám nic proti homosexuálům, přeji jim, aby žili šťastně jako jakýkoliv jiný člověk a jsem proti jejich diskriminaci. S přirozeným řádem života však to, aby pár stejného pohlaví mohl mít dítě, rozhodně v souladu není. Příroda to tak zkrátka nezařídila.
Říká se, že jsme vyspělá společnost, a tak umíme leccos obejít a pokud toho jsme schopni, máme na to i právo. A tak již dokonce existují veletrhy, kde si homosexuální páry mohou vybrat ženu, která jim za úplatu dítě odnosí, přičemž součástí smlouvy je samozřejmě i závazek, že se žena dítěte hned po porodu zřekne. Na konci procesu stojí spokojená firma, která dobře vydělala, žena, která byla ochotna za peníze prodat své tělo a dítě a šťastný homosexuální pár, který překonal přírodní zákony a splnil si svůj sen.
Trestuhodné na celé této transakci je však to, že se nikdo nezajímá o psychiku takto vyprodukovaného dítěte. Jak může svou hodnotu vnímat třeba heterosexuální chlapeček, kterého si koupili dva homosexuálové? A opravdu si myslíte, že prostředí, ve kterém bude vyrůstat, nebude mít žádný vliv na jeho sexualitu a rozvoj jeho vlastního mužství?
Nad dlouhodobými a komplexními důsledky svého počínání se však aktivisté ani trochu nepozastavují. Zaslepeně se ženou za vytyčeným cílem – žádná menšina se nesmí cítit znevýhodněna a potenciálních námitek není třeba se obávat – kdokoliv by se jen nepatrně odvážil o náznak kritiky vůči LGBTEQ, byť založené na zdravém rozumu, bude okamžitě utlučen argumenty a nařčen z homofobie, jako se to nedávno stalo třeba i sportovkyni Martině Navrátilové, přestože je sama lesbou. Procento homosexuálních párů, které si chtějí pořídit dítě, přitom není zas až tak velké. To, odkud se bere tak masivní mediální i jiná podpora této skupiny, rozhodně stojí za zamyšlení.
Za sebe otevřeně říkám, že s tím, aby homosexuální páry měli „právo“ na dítě, rozhodně nesouhlasím. Toto „právo“ od přírody nemají. A ano, současně souhlasím s tím, že nemají být diskriminováni – tedy ani negativně, ani pozitivně. Souhlasím s tím, abychom vytvářeli prostředí, ve kterém se za svou sexualitu nebudou muset stydět, ale nesouhlasím s tím, aby se učilo na školách, že jejich odlišná orientace je něco výjimečného, co by snad téměř mělo být vyzdvihováno jako lidské hrdinství.
A když už jsem se dotkl těchto hlučných bojovníků za lidská práva, těch, co velmi často jedním dechem a trochu bezhlavě volají po potírání homofobie ruku v ruce s potíráním xenofobie, rád bych se jich zeptal, jak vnímají budoucí soužití a skloubení práv dvou zcela protichůdných skupin. Dejme tomu, že budeme postupovat v souladu s jejich přáním a maximálně ustupovat z našich kulturních zvyklostí a norem, otevírat se a vytvářet takové podmínky, aby se tu co nejlépe cítili všichni, kteří v rámci řízené a pravidelné migrace přicházejí ze střední a severní Afriky. Proud migrace do tak příznivého prostředí bude jistě ještě více sílit a časem bude početné obyvatelstvo s imigračními kořeny sídlit i u nás. Uvědomme si však, že mluvíme o obyvatelstvu muslimského vyznání. A islámské náboženství, korektně řečeno, není příliš nakloněno homosexualitě. Domnívám se, že dokonce označuje naplnění homosexuality za hřích. Netroufám si specifikovat, jaké chování směrem k homosexuálům tato víra navrhuje či dokonce přikazuje. Víme ale, že homosexualita v muslimských zemích, mírně řečeno, není tolerována. V Bruneji začíná platit zákon, který smrtí trestá mimo jiné i homosexualitu. Trest smrti za ni je zakotven i v právním systému Íránu, Saúdské Arábie, Jemenu, Nigérie, Súdánu a Somálska. Mauritánie sice umožňuje odsoudit osobu k ukamenování, ale zároveň v ní platí moratorium na tresty smrti. Bojovníci proti homofobii a xenofobii tedy, pravděpodobně nevědomě, usilují o vytvoření prostředí, ve kterém může v konečném důsledku dojít ke konfrontaci mezi homosexuály a muslimy. Tato potenciálně třaskavá směs do budoucna nevěstí nic dobrého. Alespoň pro jednu z menšin.
Takže i když mě určitě bojovníci za práva menšin budou nálepkovat jako homofoba i xenofoba zároveň, tak si snad ti homosexuálové, kteří jsou ochotni spojit si určité věci dohromady, uvědomí, že se jich zastávám i přesto, že nesouhlasím s tím, aby měli „právo“ pořizovat si děti na zakázku. A pokud budeme migrantům pomáhat v jejich zemi a nebudeme jejich (potažmo naše) problémy řešit tím, že sem přestěhujeme celou střední a severní Afriku, tak i oni budou ve své kultuře, ve svém prostředí spokojeni, budeme moci spolupracovat a vzájemně se respektovat.
Jediná udržitelná cesta spočívá v návratu k přirozenému řádu života, k vzájemné toleranci a spolupráci. Proto musíme věci pojmenovávat pravými jmény. Korektnost k ničemu takovému nevede, není odpovědná ani pravdivá. Politická korektnost není vlastně nic jiného než snaha o to, aby se vlk nažral, koza zůstala celá, daný politik si znepřátelil co nejmenší spektrum voličů, vyhnul se kritice a zůstal u moci. Je to cesta pohodlnější, z dlouhodobého hlediska a z perspektivy vyššího celku (společnosti jako takové) však zhoubná.
