Ještě je brzy předvídat důsledky pandemie, protože reálně o nich rozhodne poměr altruistického a sobeckého chování jednotlivců i společenství. Některá poučení si ale můžeme vzít již nyní.

Každá zdravá buňka v jakémkoli živém organismu má hranici, mem-bránu, která rozhoduje, co smí ven a co dovnitř. Mechanismus zajištění této funkčnosti je velmi složitý, pro základní představu se jedná o jakési klíče, které když pasují, membrána se „otevře“, když ne, membrána je nepropustná. Buňka bez membrány nemůže existovat – nepřežije. Spousta nemocí vzniká tím, že membrána nefunguje jak má. Buď je moc zavřená (nepustí dovnitř nebo ven co má), nebo je moc otevřená (pustí dovnitř i ven, co nemá).

Koronavirus je nebezpečný tím, že „vlastní“ takovýto klíč k plicním buňkám – směrem dovnitř. Vnikne do buňky a s pomocí buněčného DNA jádra se replikuje / rozmnoží. Nevlastní však „klíč směrem ven“ a při opuštění buňky ji roztrhnutím membrány zabije.

Okolní zdravé buňky nemohou ochránit přímo ani sebe, ani napadenou buňku, ale vysílají „varovné signály“ nadřazenému imunitnímu systému. Funkční imunitní systém na známý typ „vetřelce“ reaguje podle již připraveného schématu (výroba známé protilátky), na neznámý typ (což je koronavirus) tím, že hledá, až nalezne funkční protilátku (když se nad tím zamyslíte, je náš imunitní systém geniální). I tady však mohou nastat problémy, buď okolní buňky nevyšlou signál nebo zkreslený, nebo je imunitní systém oslabený či disfunkční (to jsou ty těžké případy a úmrtí).

Dá se to zobecnit. Různé membrány a hranice najdeme všude v přírodě i ve společnosti. Jejich základní funkce je stále stejná: udržet životaschopnost chráněného útvaru tím, co pustíme dovnitř a ven. Ten má samozřejmě prakticky vždy nějakou úroveň rezistence. Buňka nezkolabuje, pokud vnikne jedna škodlivá molekula nebo uteče ven jedna potřebná molekula.

Nevyřčeným předpokladem smyslu hranic je, že v okolí se nachází něco, co je škodlivé pro chráněný útvar. V biologickém slova smyslu o tom nikdo nepochybuje. To potvrzuje v aktuální době nošení roušek, sociální distance nebo desinfekce rukou. To samé platí / mělo by platit i v oblasti společenské. Zvýšené vytváření zásob potravin je reakce chráněného útvaru na nejistotu v blízké budoucnosti. Nebo není rozumné se zhluboka nadechnout před ponořením pod vodu? Stejně tak nikdo principiálně nezpochybňuje význam věznic.

I EU a její politici ještě v prvním desetiletí jednadvacátého století tento princip nezpochybňovali. Slovensko bylo nuceno svých necelých 100 km hranic s Ukrajinou „opevnit“. I v rámci vnitrounijního systému existovala sedmiletá ochrana trhů západoevropských zemí před „levnou pracovní silou z východu“. Různé výjimky, např. pro francouzské zemědělce, plní principiálně stejný účel.

Porušení tohoto principu jsme masivně zaznamenali v roce 2015 v souvislosti s migrační krizí, kdy Německo rozhodlo za všechny, přičemž vzalo v potaz pouze svou „úroveň rezistence a kvalitu imunitního systému“ (odhad politiků se jak vidno po 5 letech může lišit od reality) a po ostatních chtělo, aby se přizpůsobili. Reakce V4 a posléze Rakouska byla principiálně o tom, že jejich „úroveň rezistence a schopnosti imunitního systému“ jsou nižší a proporční přerozdělení migrantů tedy nebylo velmi správně přijato. Kdyby na toto téma probíhala racionální diskuze, vedla by se podle tohoto modelu a ne z extrémních pozic přijmeme všechny / nepřijmeme nikoho.

Cena za toto selhání v Evropě byla: stovky či tisícovky mrtvých (spousta případů nebyla medializována), vzrostla polarizace společnosti v celé Evropě; vzrostlo omezování osobních svobod nejen restrikcemi státu, ale i zhoršující se bezpečnostní situací; vzrostlo používání totalitních praktik a omezování svobody slova, mediální vymývání mozků postavené na vyvolávání pocitů viny; dalšími důsledky byly napjaté rozpočty, rostoucí nedůvěra ve stát, vyšší daňové zatížení, chudnutí střední třídy… Medicínsky vyjádřeno: vážná nemoc, systémově vyjádřeno: vážná systémová selhání. Oba výrazy znamenají jedno: pokud budeme takto pokračovat, skončí to špatně.

Po pěti letech přichází ještě daleko větší výzva, která nás, další státy EU i celý svět, opět přistihla v nedbalkách. Důsledky pandemie koronaviru budou ještě daleko vážnější. Nebudu kreslit černé scénáře, naše naděje je ve spolupráci, ne v boji. Každopádně všechna opatření vlády obnovují hranice, které zanikly v důsledku naší naivní představy, že bez hranic nám bude líp.

Možná nám příroda, Universum, Zdroj, Bůh – jak je komu libo, ukazuje tímto drsným způsobem smysl hranic a důsledky toho, když je považujeme za zbytečné kvůli… pohodlí, nebo proto, že nám byl indoktrinován tento názor kvůli něčímu zájmu.

Bez hranic ale může jít o život.