Ruské tajné služby jsou u nás považovány za nesmírně profesionální, sofistikované a schopné. Mají pod palcem výsledky předchozích prezidentských voleb v USA a u nás zásadním způsobem ovlivňují veřejné mínění směrem, který je pro ně výhodný a pro nás fatální. Přesto však jejich složky, které mají za úkol vraždit nepohodlné lidi, patří do skupiny naprostých amatérů. Nejen, že nejsou schopni otrávit svůj cíl, ale ještě používají jedy, které ukazují přímo na jejich práci a každý, kdo je schopen myšlení, které naše tzv. seriózní sdělovací prostředky hrdě označují za kritické, díky tomu může pachatele identifikovat zcela neomylně. Tito ruští agenti jsou natolik neschopní, že oběť nedokážou otrávit dokonce ani jedem, jehož účinky jsou jinak smrtící pro každého, kdo s ním, byť v nepatrné dávce, přijde do styku. A není to poprvé. Dalo by se říci, že svou práci tato část tajných služeb odvádí ve stylu mistra Beana a svému zadavateli způsobuje více škody nežli užitku. Pro naše sdělovací prostředky je to ovšem naopak velké štěstí, protože se nemusí dlouho zdržovat přemýšlením o strůjci těchto strašných činů a mohou z nich rovnou a s klidným srdcem usvědčit Putina a Rusko.
Omlouvám se za ironii, ale nemohu si pomoci. Domníval jsem se, že nelogičnost těchto vzájemně si odporujících tvrzení bije do očí a nelze ji přehlédnout. Ovšem, ačkoliv ve svém vnímání nejsem sám, mainstreamová média svým omíláním absurdností doslova hypnotizují převážnou část naší veřejnosti, která v dobré víře, z loajálnosti ke svému kvalitnímu vzdělání a nejspíše ze setrvačnosti právě tato média považuje za jediná seriózní a jiná vysvětlení, než ta v nich prezentovaná, předem odmítá.
Když v roce 2003 začala válka v Iráku, byla jako její spouštěč použita informace, že Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení. Tuším, že to byl britský premiér Tony Blair, který na shromáždění v OSN mával ampulí jako důkazem skutečnosti, že Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení a je hrozbou pro celý svět. Jak přesvědčivé z úst seriózního politika a zdroje. Co na tom, že se nakonec ukázalo, že to nebyla pravda, Irák žádné zbraně hromadného ničení neměl a nevyvíjel. Otázkou je, jak k výše uvedenému tvrzení Tony Blair dospěl. Asi těžko se dá předpokládat, že by chtěl rozpoutat válku ze svého náhlého rozmaru. S největší pravděpodobností vycházel z informací tajných služeb nebo armády. Tyto složky však vzhledem ke své profesionalitě musely velice dobře vědět, že nic takového jako jsou zbraně hromadného ničení v Iráku není. Existoval však zájem vyvolat válku a Tony Blair byl k tomuto cíli použit, přičemž je pro účely této úvahy vedlejší, do jaké míry byl do celého záměru zasvěcen nebo ho tajné služby oklamaly. Důležité je, co tento případ prozrazuje o metodách tajných služeb či těch, kdo v zákulisí tahají za nitky. Je zřejmé, že se neštítí ničeho. A ne vždy jde o bezpečnost států a jejich občanů.
Chceme-li tedy o případu Navalnyj přemýšlet objektivně, musíme se ptát, kdo má prospěch z jeho zpackané vraždy. Je to opravdu Putin, který je neustále pod palbou kritiků a bojovníků za „demokracii“? Každá taková akce vyvolá napětí mezi demokratickým Západem a Ruskem a poškozuje obraz Putina v očích slušných lidí, což je v rozporu s Putinovými snahami získat veřejné mínění Západu na svou stranu.
Pokud bychom na okamžik a jen zkusmo připustili, že nemusí jít o ruské tajné služby, ale že za celou akcí stojí někdo jiný (což, budeme-li upřímní, minimálně nelze vyloučit), pokud bychom se inspirovali případem Irák a tehdejším kouskem (nejen) britských tajných služeb, mohl by se nám před očima poskládat obrázek, který má mnoho rovin.
Jednou z nich je fakt, že vojensko-průmyslový komplex ke svému životu a prosperitě potřebuje neustálé napětí ve světě, války nebo alespoň hrozbu konfliktů. Potřebuje rozdělit svět a k tomu je třeba udržovat představu nepřítele, pro kteroužto je ideálním adeptem právě Rusko. Zmíněná zájmová skupina ovšem potřebuje také podporu obyvatelstva, musí tedy vystupovat jakožto bojovník za ušlechtilou věc demokracie, stavějící se na odpor padouchovi, který demokracii podrývá nebo je jako takový věrohodně líčen. Jedině pak budou země ochotny vynakládat větší částky na zbrojení, na své si přijdou banky atd…
Bez významu nejsou ani obrovské přírodní zdroje Ruska, které by v případě pádu Putina za zlomkovou cenu připadly opět korporacím ze zemí Západu, šířícím demokracii i za cenu války a obětí na životech. O nás se říká, že jsme pouhou montovnou bohatších zemí. Kam plynou zisky v této montovně vyprodukované? Do rukou ruských korporací nebo jejich konkurentů z řad hrdých západních bojovníků za demokracii a svobodu?
Do hry vstupuje i aspekt řízení obyvatelstva. Dav se nejsnáze ovládá, pokud je ve strachu. V tomto kontextu si tedy lze dovodit, že o nepříteli bude poskytováno málo informací nebo budou zkreslovány tak, aby ve veřejném mínění vyvolávaly obavy. Jakékoliv nehodící se názory či informace budou označovány za klamné a mínění tak sváděno pouze jedním vyhovujícím směrem. Ve strachu se budou lidé ochotněji vzdávat části svých práv a svobod. Takže, pokud se budou občané bát Ruska, budou ochotni přijímat zákony a nařízení, souhlasit s nezbytností výdajů, které by za normální situace neměly možnost projít.
A Navalnyj? Před očima západní společnosti i ruských občanů opět vyvstává obrázek Putina jako diktátora, který likviduje své oponenty. Lidé, kteří nesouhlasí s Putinem, dostávají „důkaz“ o nebezpečnosti Putina a Navalnyj se v jejich myslích stává natolik schopnou a silnou osobností, že se ho sám Putin bojí a snaží se o jeho likvidaci. Tím, že se nepodařilo Navalného zavraždit, oponenti získávají hrdinu, mučedníka, se kterým mohou počítat jako s případným prezidentem, pokud by se v Rusku podařilo vyvolat barevnou revoluci. Pokud by k tomu skutečně došlo, těžko si představit vhodnějšího kandidáta pro dav než právě mučedníka, kterým se i sám Putin cítil ohrožen. Pokud nešlo jen o vyřizování účtů v řadách opozice, nemohl by, čistě hypoteticky, zrovna toto být důvod, proč byl pokus o vraždu Navalného proveden tak nesmyslným způsobem?
A jak by se výše uvedené mohlo odrazit na české scéně?
Představme si, že by se určité vlivné skupiny rozhodly realizovat podobný scénář i u nás. Dejme tomu, že by náš postoj vyhodnotily jako příliš otevřený dobrým vztahům s Ruskem nebo Čínou, a tedy v rozporu s jejich vlastními zájmy. Ve svém vlastním zájmu by se tedy rozhodly takovou spolupráci překazit a vyvolat napětí. Naše společnost a sdělovací prostředky automaticky a bez dotazování přijímají informaci, že otravy ruskými jedy provádí samozřejmě jedině ruské tajné služby, a tak není nic jednoduššího, než zorganizovat podobnou akci i u nás.
Koho vybrat za obětního beránka?
V ideálním případě někoho, kdo v minulosti ukázal, že je bojovníkem proti ruské propagandě, ruskému vměšování se nebo přílišné spolupráci s Čínou. Pak už jen zbývá z dotyčného udělat mučedníka, s nímž se dále nepočítá (útoku podlehne), či mučedníka, který se stane hrdinou (útok přežije) a dál se bude aktivně podílet na boji proti sbližování se s Východem. Ať tak či tak, zdá se, že ti, co dělali populistická gesta v minulosti, by se možná neměli bát ani tak ruských tajných služeb (nezapomínejme, že to s jedy neumí), jako spíše svých spojenců. Protože ti i z nich mohou kdykoliv udělat obětní beránky a mučedníky, bude-li to zrovna vyhovovat jejich plánu.
Pro běžného občana z informačního chaosu plyne jediné – buďme ve střehu, snažme se přemýšlet otevřeně a vlastní hlavou. Je více než pravděpodobné, že neexistuje pouze jeden zákeřný zájmový blok, skupina, jak nám to mainstreamová média v podobě Ruska a Číny předkládají. Jak se ukázalo v mnoha, byť médii málo vyzdvihovaných případech, ani Západ nic nedělá nezištně a v případě potřeby si s dobrými mravy hlavu neláme. Jediný rozdíl je ve způsobu, kterým má oficiální zpravodajství pod kontrolou a jak jsme (či nejsme) o daných kauzách informováni.
