Člověka plně vědomého si své duchovní podstaty není možné ovládnout žádnými prostředky. Nutnou podmínkou moci je tedy zabránění tomu, aby poznávání duchovního rozměru lidské existence bylo evolučním procesem jdoucím ruku v ruce s poznáním vědeckým.
Tento text je volnou úvahou „hledajícího“, který se odmítá apriorně smířit s dogmatickou vírou (chápanou jako systém axiomů) jednotlivých náboženských systémů, ale také materialismu, který není ve své podstatě ničím jiným. V žádném případě se nechci dotknout jakékoli víry jakéhokoli člověka ani jakékoli církve či náboženské společnosti. Minulost není současnost, systém není totéž, co prvek systému. Nesoudím, jen analyzuji… a snažím se zviditelnit mocenskou manipulaci, která vědu i víru zneužívá ve svůj prospěch.
Vývoj od starověku po současnost
V podstatě až do dob Aristotelových byly věda (poznávání přírody a člověka, čili materiální poznávání)“, a víra (ve smyslu duchovního poznávání) v jednom jediném logickém systému, zastřešeným filozofií.Jestliže existuje jedna Pravda, pak se materiální poznání směřující od konkrétního k obecnému a duchovní poznání směřující od obecného ke konkrétnímu musí někde potkat.
Jinak řečeno, lidé nerozlišovali mezi fyzikou a metafyzikou, byl to pro ně jeden systém řídící se stejnými zákony a pravidly. Jak nahoře, tak dole. Duchovní i fyzické světy byly v představách lidí prolnuty, vzájemně se ovlivňovaly a doplňovaly. Empirické pozorování přírodních jevů a procesů se bezprostředně promítalo do představ o Bohu a opačně.
Jako příklad toho, jak takové prolnutí může vypadat, je dnešní budhismus, který není náboženstvím v pravém slova smyslu (chybí zde apriorní víra v Boží existenci). Budhismus je určitým minimalistickým pojetím uznání duchovního rozměru lidské existence. Už přijetí existence duše, jejího putování v reinkarnačních cyklech a zákonů karmy (jak zaseješ, tak sklidíš) má obrovský dopad do chování skutečných budhistů. Vědomí, že nelze uniknout důsledkům jakékoli volby (neoddělitelnost svobody a odpovědností), je silným korektivem: mysli pozitivně, mluv pozitivně, jednej pozitivně.
Nástup středověku je charakterizován rozpojením vědeckého poznání a duchovního poznání. Přesněji, zdogmatizovaná věrouka naprosto dominovala veškerým interpretacím reality, což znamenalo dvě věci: prakticky úplně zablokovala vývoj vědeckého poznání (především v Evropě) a – což je ještě horší – vynutila si „nepřenosnou licenci“ na duchovní poznání. Kam až byla ochotna zajít, známe z historie dobře. Převládající myšlení, cítění a chování bylo: člověk je nic, Bůh (ve skutečnosti mocenské struktury včetně církve) je všechno. Tento mentální model převládal v Evropě téměř 1500 let.
Nástup novověku byl tedy logickou reakcí na tento brutální blok v evoluci lidstva. Neudržitelnost církevních dogmat byl čím dál zřejmější a filosof René Descartes tak mohl položit základy nové vědy. Stalo se to, co se stát muselo. Kyvadlo se vychýlilo na druhou stranu, do druhého extrému. Následujících 400 let je vše naopak. Převládající myšlení, cítění a chování bylo: člověk je všechno, Bůh nic (církev ztratila podstatnou část svého přímého vlivu, ne tak existující mocenské struktury).
Role českých zemí v klíčovém přechodovém období
Velmi zajímavým aspektem přechodu od středověku do novověku je, jak významně se podílely Země koruny české a národy zde žijící na tomto vývoji: naše zvyky, filosofické i společenské smýšlení byly modelovány nejen naším slovanským původem a jazykem, ale jsou výsledkem franských, byzantských, římských a germánských vlivů. Naše poloha ve středu Evropy předurčila, že mnoho válečných konfliktů probíhalo na našem území. Každá armáda za sebou zanechává nejen chaos, ale také genetickou stopu. Nejsme tedy tak úplně Slované. Jsme genetickým mixem celé řady různých genů mnoha národů, což je pozitivní.
Všechny tyto skutečnosti vytvořily v Evropě něco zcela mimořádného: Karel IV. budoval Prahu jako Nový Jeruzalém a vytvořil tím zcela unikátní prostředí; možná také proto, aby Jan Hus byl prvním, kdo přichází s požadavkem reformy církve a změnil tím myšlení celého národa. I po husitských válkách jsme byli nejsvobodnějším politickým zřízením v Evropě, kde stavové zásadně ovlivňovali osud své země, a zaručená náboženská svoboda byla základem myšlení všech lidí, kteří zde žili.
Následovaly práce Petra Chelčického o ekonomicko-sociálním a duchovním uspořádání společnosti a posléze vznikla Jednota bratrská. Není divu, že jsme byli mocenskými elitami vnímáni jako „český vřed na těle křesťanstva“. „Neurozený král“ Jiří z Poděbrad si pak dovolil navrhovat evropským panovníkům „Všeobecnou mírovou organizaci“; a to bez významnější role Papeže. České stavy celé další století, kdy již vládli Jagellonci a posléze Habsburkové, udrželi v zemi náboženskou svobodu, přiměřenou prosperitu a možnost volit si dalšího krále.
Toto období vrcholilo za Rudolfa II., který z Prahy vytvořil evropské centrum svobodomyslnosti, tolerance a modernismu. Praha se stala místem, kam proudili lidé z celé Evropy. Mezi nimi např. astronomové Tycho de Brahe, Johanes Kepler, Giordano Bruno, lékař Jan Jesenius, matematik John Dee… Díky tomu došlo na krátkou chvíli k opětovnému propojení vědy a víry do jednotného proudu poznání, což mělo potenciál otřást základy moci budované po staletí. A právě tehdy vydala česká země jeden ze svých nejlepších plodů: Jana Ámose Komenského. Jeho práce je syntézou, prohloubením a završením myšlenkových proudů tohoto slavného období českých dějin.
Je jasné, že tento stav byl dlouhodobě trnem v oku všem tradičním mocenským silám v Evropě. Z vojenského hlediska nevýznamná bitva, která proběhla roku 1620 na Bílé Hoře, byla ve skutečnosti zásadním střetem mezi zastánci centralismu a zastánci – dnes bychom řekli – liberalismu.
Následovala třicetiletá válka. Na jejím konci bylo v zemích koruny české o téměř 40% méně obyvatel, z 256 šlechtických rodů zůstalo okolo třiceti, naopak se nastěhovalo přes 400 cizích. Prakticky veškerý majetek přešel do cizích rukou, byla vytunelována měna. Trůn se stal dědičným, stavy ztratily jakoukoli moc. Proběhla germanizace, Karlova Univerzita byla předána jezuitům, podstatná část elit emigrovala. Náboženská svoboda byla potlačena a došlo k násilné rekatolizaci. Síly, které poté ovládly Prahu, zásadně ovlivnily český i evropský vývoj směrem k tuhému centralismu a náboženské nesvobodě minimálně na dalších 200 let. Tento brutální tlak ještě symbolicky zpečetěný rituální vraždou 27 českých pánů, provedl negativní změny v kolektivním vědomí českých národů. Zatímco jinde svítalo, u nás začala doba temna. Francouzský historik Ernest Denis k tomu řekl:
„Za tento výboj lidstva zaplatil národ, který předstihl svou dobu, odtrhl se od tradice a otevřel lidstvu novou dráhu“.
Mocenské důvody k rozpojení vědeckého a duchovního poznání
Cílem této úvahy ale nejsou jen historické reminiscence, i když z určitého pohledu je tento vývoj možné vnímat jako přirozený pohyb po sinusoidě (spirále). Tvrdím, že proces rozpojení vědeckého a duchovního poznání byl záměrný: i takovou podobu může mít ono známé „rozděl a panuj“. Pokud má někdo za cíl získat či udržet si moc (znovu: schopnost ovládat myšlení, cítění a chovaní druhých), je klíčovou podmínkou – a zároveň možná nejsilnějším nástrojem – zabránění tomu, aby poznání duchovního rozměru lidské existence bylo evolučním procesem jdoucím ruku v ruce s poznáním vědeckým.
Aby to bylo zřejmější, vraťme se zpět k budhismu a představme si na okamžik, že všichni lidé na planetě jsou skuteční budhisté, kteří nad vší pochybnost VÍ, že jejich základní výše uvedená tvrzení o putování duší a zákonech karmy jsou pravdivá. Mohly by za takových podmínek být války, posedlost mocí nebo třeba kmotři?
Cílem tehdejších mocenských struktur bylo tedy prostřednictvím církví (vynecháme-li ostrůvky pozitivní deviace) naopak postavit hráz mezi člověka a duchovní svět. Člověka plně vědomého si své duchovní podstaty totiž není možné ovládnout žádnými prostředky. Důkazem budiž Ježíšovo ukřižování, upálení Mistra Jana Husa i čarodějnické procesy.
A co současnost?
Je možné znovu propojit vědecké a duchovní poznání do jednoho logického systému, jak to bylo podstatnou část starověku? Myslím, že za posledních 2000 let k tomu nebyly lepší podmínky. Stačí „maličkost“: zbourat dogmata na obou stranách a představit takový popis Universa, který nebude odporovat vědeckému poznání a zároveň bude určitou oddogmatizovanou syntézou původních „tvůrčích mystických jader“ významných náboženských systémů.
V tom mimochodem nejsme úplně na začátku… bylo již vykonáno mnoho práce: z českých autorů jde především o Jana Michaela Kubína (kterému tímto děkuji za inspiraci pro tento text), který popsal strukturu Universa zahrnujícího materiální i duchovní svět ve svém díle Pansofia (dohledatelném na webu), nebo Mirka Zelenku, kterému nedávno vyšla kniha Elegantní Bůh.
Na straně vědy je také určitá připravenost: především psychologii, biologii a fyzice je už dlouho „těsno“ v materialistických hranicích a často je překračují. Někteří nepředpojatí autoři často píší o konvergenci… Vědci by si měli položit otázku (a odpovědět na ni), jak by měla vypadat „vědecká metoda“, která pro jistotu nevylučuje nic předem, tedy ani existenci duchovního rozměru bytí, i když pro jeho zkoumání zatím neznáme (vědou uznávaná) žádná měřidla a čidla (výjimkou je například schopnost fotografovat auru, což je ovšem jen „prostor“ na pomezí mezi materiálním a duchovním).
Proti tomu stojí fakt, že věda do značné míry podléhá a je manipulována mocenskými strukturami. Nástrojů je nepřeberné množství, od výběru témat a způsobů financování přes formy vzdělávání talentovaných studentů až po PR využívajícího podobné spolky, jakým je u nás Sysifos.
Na straně „víry“: v církvích je situace velmi odlišná a nepochybuji, že se dočkáme velkých pozitivních i negativních překvapení. Důležitá je ale především připravenost lidí: Tomáš Halík často mluví o „něcistech“: „něco“ tam nahoře musí být. Říkejme tomu raději „přirozená spiritualita“. Kolik, že těchto přirozeně spirituálních lidí je? To že, jsme považováni za nejateističtější národ v Evropě, je dle mého součást manipulace. Kdo vyplňoval příslušnou kolonku při sčítání lidu a cítí se být přirozeně spirituálním, ví, o čem mluvím. Podle některých autorů neustále roste podíl „něcistů“ a v České republice je údajně pětinásobný poměr oproti evropskému průměru.
Zástupci církví a jejich tradiční pojetí duchovnosti vidí sekvenci duchovního růstu takto: ateista – něcista – věřící člen církve. Naproti tomu z pohledu přirozené spirituality je tato sekvence jiná: věřící člen církve (analogie dítěte potřebujícího rodiče) – ateista (puberta – vzpoura proti rodičům) – přirozeně spirituální (hledající a nalézající), který už se postaví na vlastní – duchovní – nohy a je plně odpovědný za svůj spirituální vývoj. Pokud uznáme princip „jak na hoře tak dole“, „jak v malém tak ve velkém“, je zřejmé, které pojetí lépe odráží realitu.
Jsme-li tedy země „pubescentů“ a „postpubescentů“, je to velmi dobrá zpráva.
