V posledních dnech internetem koluje vyjádření mladého muže, který jako stážista strávil 6 týdnů v Evropském parlamentu, nahlédl do působení evropských institucí a nyní se, pln čerstvých dojmů, snaží svým spoluobčanům na konkrétním příkladu antimikrobiální rezistence vysvětlit, proč je EU tím nejlepším, co nás mohlo potkat.
Přitom se pozastavuje nad nespravedlivými kritiky EU a příčiny jejich nespokojenosti redukuje na známý a notně obehraný příklad hoaxu, podle kterého Brusel členským státům diktuje zakřivenost okurek a nařizuje velikost hranolků. Právě touto poznámkou však přitom nechtěně odhaluje postoj bruselských úředníků a jenom potvrzuje pověst byrokratů, kteří žíjí zcela ponořeni do svého, od běžné reality odtrženého světa, nechtějí vnímat skutečné obavy občanů, snaží se je zlehčovat a vlastně lidmi, kterým by měli sloužit, pohrdají.
Je zřejmé, že Evropská unie má velký potenciál, mohla by toho pro své obyvatele udělat opravdu mnoho a jistě se tak v některých případech i děje – velká část Evropanů jistě oceňuje společný obchod nebo třeba možnost volného cestování, evropských studentských či akademických výměn a různých přeshraničních projektů, které přispívají k vzájemnému sbližování, navazování přátelství a spolupráce napříč evropskými národy.
Záběr aktivit EU je však obrovský, a tak si každý, zastánci i odpůrci Evropské integrace mohou z nepřeberného množství různých příkladů vypíchnout ten, který jejich rozpoložení sedí nejlépe. Jeden ze souvislostí vytržený střípek ovšem pravdivý obrázek neposkytuje – ten dostaneme pouze v případě, že se na věc podíváme z co nejširší perspektivy a zamyslíme se nad skutečnými motivy aktérů evropské politiky.
Autor textu zmiňuje, že na rozdíl od malé České republiky může EU díky své silné vyjednávací pozici zatlačit na Indii a v příštím roce i na Čínu a donutit tamní výrobce splňovat podmínky pro výrobu léčiv tak, aby již do okolí antibiotika neunikala a ohnisko problémů bylo odstraněno. Což je pravdou a je to bezpochyby záslužný čin, za který může být svět Evropské unii vděčný.
Do hry však vstupuje vícero faktorů. Jak pisatel sám uvádí, jen do Německa se z Indie každoročně dovážejí léky za 4 mld korun, Indie je také druhým největším dovozcem léků do České republiky a hned za ní následuje zmíněná Čína. Situace v ostatních evropských zemích bude nejspíš obdobná, jen s tím rozdílem, že ve velkých evropských zemích se bude jednat o částky mnohem vyšší. Pokud si tedy tento konkrétní případ zasadíme do širšího kontextu, můžeme si povšimnout, že se zájem občanů v tomto případě shodou okolností překrývá se zájmem velkých farmaceutických firem působících v Evropě, které kvůli laciným lékům z Asie každoročně přicházejí o velkou část zisků. Snahy, aby byly konkurenční podmínky dorovnány jsou samozřejmě pochopitelné a v tomto případě v konečném důsledku prospěšné. Nabízí se však otázka, zda by EU jednala stejně aktivně, pokud by zde zájem silných evropských hráčů nefiguroval a šlo by čistě a pouze o prospěch občanů nebo dokonce, pokud by zájem občanů byl v rozporu se zájmy velkých firem. Ty posledně jmenované totiž ve většině případů při tvorbě legislativy převáží.
Jak je to možné? Jedním z důvodů je systém, kterým jsou zákony a předpisy navrhovány. Na to má monopol Evropská komise. Je to totiž ona, kdo texty zákonů de fakto vytváří a teprve poté je předkládá ke schválení Evropskému parlamentu a Radě EU. Při tvorbě návrhu přitom spolupracuje s externími odborníky, čímž se zde otevírá široké pole pro činnost u EU působících lobbistů, jejichž počet se odhaduje na 15 000. Převážná většina z nich zastupuje průmysl, tedy velké korporace, které jsou schopny si takové zástupce v Bruselu zaplatit. Tito odborníci komisi v přípravě návrhů velmi ochotně pomáhají formou konzultací i poskytováním již hotových formulací a částí textů. Na základní podobu legislativy tedy mají obrovský vliv. Jakou šanci na prosazení svých zájmů vedle toho mají sdružení občanů, si jistě dovede každý spočítat.
Ani pokud jde o často vyzdvihovaný volný pohyb zboží a služeb, není naše pozice tak jednoznačně růžové, jak je často podáváno. I tato svoboda je prakticky v rukou těch silných, v tomto případě velkých západoevropských států, které dokáží protlačit své změny, dotýká-li se situace nepříznivě jejich firem, jako třeba v případě nedávno schválené směrnice o vysílání pracovníků. Ta do značné míry ztížila podnikání firmám ze slabších východoevropských zemí, mezi nimi třeba českým dopravcům i jiným subjektům poskytujícím služby v zahraničí.
Stejný princip ilustruje velmi zřetelně také problematika migrace. Ať už postoj České republiky k této otázce hodnotíme jakkoliv, je nepopiratelným faktem, že ani ve spolupráci s dalšími podobně smýšlejícími státy není naše země schopna prosadit lepší kontrolu hranic EU a omezení migrace, tedy to, co by si většina jejích obyvatel přála, a je tlačena k podpisu migračních paktů pod pohrůžkou vyloučení z Schengenského prostoru nebo omezení dotací.
Nelze než souhlasit s tím, že mnohé lze vyčíst našim zástupcům – poslancům Evropského parlamentu či českým ministrům, kteří jsou často laxní, projednávaná témata dostatečně neprezentují široké veřejnosti a médiím, která navíc komunikují zkresleně. Pravdou však zůstává, že v nepřehledné evropské byrokracii se zkrátka většinou prosadí ti silnější a vyšší princip, který EU ztělesňuje, je často používán pouze jako líbivý štít, v jehož stínu se do legislativy prosazují věci pro evropské národy v dlouhodobém horizontu destruktivní.
Jsem zastáncem jednotné Evropy a evropské spolupráce, v zájmu jednoty je však třeba zajistit, aby občané měli větší možnost ovlivňovat to, co do jejich zemí přes evropskou legislativu přichází. Proto je potřeba revidovat mechanismy fungování EU tímto směrem a složité zákonodárné soukolí zpřehlednit. Tak, aby integrace v jednotlivých resortech probíhala v rámci Přirozeného řádu, přirozeným tempem, dobrovolně a se souhlasem většinového obyvatelstva. Jedině za takových okolností bude možné v Evropě dlouhodobě udržet spolupráci a smír.
