Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron podepsali v západoněmeckých Cáchách smlouvu o přátelství a spolupráci. Cílem je koordinovaný postup v oblasti zahraniční politiky, obrany, hospodářství, slaďování postojů v otázkách EU či NATO a lepší propojení příhraničních regionů.
Ve smlouvě se hovoří o jednotě v otázkách obrany před vnitřními i vnějšími hrozbami, státy se zavazují ke společné obraně v případě napadení jednoho z nich či ke konzultaci jakéhokoliv důležitého rozhodnutí, které by mohlo ovlivnit společné cíle a „jednat jednotně ve všech případech, kde to bude možné“. Dále má být prohlubována ekonomická spolupráce za účelem vytvoření francouzsko-německé hospodářské zóny se společnými pravidly.
V reakci na podpis této smlouvy jsme se z médií dozvěděli, že je to smlouva všeobecná, která nic zásadního neřeší a jako tak často se i zde poukazuje na to, že je nezávazná a jedná se v podstatě jen o určitou deklaraci postoje, tedy o pouhé gesto.
Pojďme se tedy z různých úhlů pohledu podívat na to, o čem toto gesto vlastně vypovídá.
Smlouvu můžeme vnímat například ve vztahu k Velké Británii a Brexitu, protože její načasování nebylo čistě náhodné. Podobný text nelze připravit ze dne na den či z týdne na týden, ale pracuje se na něm měsíce. Jedna strana vytvoří návrh, který pošle partnerům k připomínkování a doplnění, ti jej pozměněný vrátí zpět a to se děje opakovaně tak dlouho, dokud z procesu nevyplyne smlouva ve finální podobě, v níž může být – třeba několik dní po hlasování britské sněmovny o Brexitu – pohotově předložena a podepsána. Je tedy zřejmé, že ve chvíli, kdy se Velká Británie rozhodla pro Brexit, začalo se Německo s Francií připravovat na Evropu bez Británie. Člověk se neubrání myšlence, že si v jistém ohledu někteří francouzští i němečtí politici možná dokonce i oddechli, že už nemusí zohledňovat názory Británie a mohou si spolu malovat novou Evropu dle vlastních představ. Timto krokem nám Francie a Německo již velmi jasně dávají najevo, že tahouny Evropy jsou právě oni. To platí bezesporu již dávno, nyní však jasně sinalizují také to, že se již po postoji ostatních členských zemí příliš ptát nebudou, a že s nimi pokud jde o názor na budoucnost Evropy vlastně již ani příliš nepočítají. Zájemci o spolupráci se buď přidají, potom však již čistě dle pravidel Francie a Německa, nebo mají smůlu.
Němci a Francouzi ukazují, že dokáží hájit své zájmy. Dělali to tak vždy, i v rámci EU, ale tam museli alespoň občas brát ohledy na zbytek osmadvacítky, nebo museli dojem, že jim jde o blaho všech států sjednocených v EU alespoň vytvářet. Tímto okamžikem se však ke svému silovému postoji přihlásili nepokrytě a šef Evropské komise Juncker jim k tomu při podpisu osobně blahopřál. Povšimněme si, že o připravované smlouvě nevěděly ani veliké státy jako Itálie či třeba Španělsko. Samozřejmě se budou moci k užší spolupráci připojit, ale rozhodně nejsou mezi těmi, kteří by měli směřování nové Evropy spoluutvářet v první řadě.
Nesmíme opomenout ani úhel pohledu Francie a Německo versus EU. I když se ve smlouvě automaticky pamatuje i na Brusel a jeho snahu o novou vzkvétající EU, vyjádřily zde oba státy naprosto otevřeně, že Brusel své poslání nezvládá a pokud se EU rozpadne, Francie a Německo si vytvoří novou Evropu dle svého vzoru. Situaci nyní berou do svých rukou samy. Přítomnost Junckera při podpisu smlouvy prozrazuje, že francouzsko-německý tandem bude do budoucna s největší pravděpodobností ještě výrazněji ovlivňovat to, jakou legislativu bude Evropská komise předkládat ke schválení Evropskému parlamentu a Radě EU.
Na druhou stranu se oběma nejsilnějším hráčům nelze příliš divit. Jak Itálie, tak Španělsko se potýkají s takovými problémy, že jim nezbývá mnoho času na tvorbu společné EU, která by byla konkurenceschopná, dokázala řešit nebo se alespoň podílet na řešení situací ve světě a být rovnocenným partnerem ostatním mocnostem. A Brusel? I když nepochybuji o dobré víře mnohých eurokratů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich činnost vede ke šťastné budoucnosti Evropy, čím dál více řadových občanů si uvědomuje, že tomu tak není. A tak do hry vstupují dva silní lídři, kteří se rozhodli převzít otěže.
Další úhel pohledu je bezpečnostní. Smlouva mimo jiné konstatuje, že oba státy jsou přesvědčeny o neoddělitelnosti svých bezpečnostních zájmů a budou si pomáhat všemi prostředky, které mají k dispozici, včetně ozbrojené síly v případě agrese proti jednomu z nich. Oba státy společně založí francouzsko-německou obrannou a bezpečnostní radu jako nový politický orgán. V podstatě tu tedy máme prohlášení o vzniku nové evropské armády, jejíž rámec vytvoří tyto dva státy. A opět platí, že se ostatní buď začnou do tohoto rámce zapojovat, nebo si budou muset vystačit sami. Případně budou muset vytvořit svůj protipól s vlastními pravidly a v okamžiku ohrožení kráčet cestou spolupráce s jinými spojenci. V této rovině musíme do celkového obrázku zahrnout samozřejmě i stávající migrační politiku Německa a Francie. Protože pokud ji nezmění a nadále budou podporovat pravidelnou, řízenou migraci z Afriky, představují právě oni pro budoucnost Evropy velké bezpečnostní riziko. A pro Českou republiku tu vyvstává problém v souvislosti se smlouvami, které uzavřela s Německem v oblasti spolupráce bezpečnostních složek a policie.
V neposlední řadě se obě země zavazují pokračovat v rozvoji globálního trhu, což neznamená nic jiného, než další podporu mezinárodních korporací na úkor regionálních ekonomik.
Ať na tuto smlouvu nahlížíme z jakéhokoliv hlediska, stále nám vychází, že Francie a Německo jsou připraveny vzít budoucnost Evropy pevně do svých rukou a dle svých představ být vzorem pro ostatní státy, které, pokud se budou chtít připojit, se budou muset podřídit pravidlům nastaveným těmito dvěma zeměmi.
Naše politické elity by se z tohoto postoje mohly ponaučit. Jak nám německo-francouzský tandem ukazuje, hájit své zájmy – zájmy svých občanů – je naprosto v pořádku. Pokud se někteří z řad našich politiků či intelektuálních kruhů domnívají, že submisivním přístupem, poklonkováním a vyjadřováním souhlasu se vším, co představitelé západních států prohlásí, si získáme respekt a výhody, a „západ nás díky tomu bude brát“, tak se mýlí. Se vším souhlasit jen proto, abychom si uchovali silného spojence, nám nic dobrého nepřinese. Krásnou ukázkou naší podřízenosti jsou třeba výrobky a potraviny nižší kvality za stejnou nebo i vyšší cenu, které k nám nadnárodní korporace dováží. V příslušném řízení u evropských institucí zaznělo, že se tak děje z důvodu rozdílných chutí obyvatel různých zemí a vše je tedy v pořádku. Tento jev je ovšem vysoce symbolický – i zde je nám jasně ukazováno, že jsme ve vnímání jako druhořadí, hodni nekvalitního zboží, které je s naším souhlasem na naše trhy dodáváno, a které by si firmy na západních trzích nabízet nedovolily. Nejsme v evropském měřítku rovnocenní, spokojíme se s málem a bezmezným poklonkováním svůj podřízený postoj jenom posilujeme.
A v čem vidím velké pozitivum? I když Rusko bude nadále prezentováno jako jediná bezpečnostní hrozba, sníží se touha Evropy po válečném konfliktu. Pokud USA s Velkou Británií budou chtít rozpoutat válku s Ruskem, budou to muset začít realizovat přes jiný kontinent. Což neznamená, že by se Evropa do konfliktu nezapojila na straně těch, které nazýváme spojenci, jen věřím, že nebude tím, kdo spor vyprovokuje.
