Pod prohlášením hnutí CESTA, kde nesouhlasíme s odstraněním sochy generála Koněva z památníku na Praze 6, se objevilo několik rozhořčených komentářů. Je zřejmé, že pro některé občany je nesouhlas se zrušením památníku nepochopitelný. Na první pohled se důvody pro toto nepochopení mohou jevit jako zřejmé a oprávněné, dovolte tedy alespoň krátké objasnění našeho postoje.
Pomník naše Hnutí považuje zejména za poctu vojákům, padlým při osvobozování naší vlasti. Z tohoto důvodu se nedomníváme, že je zásadní otázkou, zda Prahu Rudá armáda skutečně vojensky osvobodila. Nemůžeme popřít, že pro většinu území tehdejšího Československa to tak bylo a ani jednotky Wehrmachtu v Praze by se 8. května před příchodem Rudé armády nevzdaly, pokud by Rudá armáda před tím nedobyla Berlín a poté nebyla podepsána kapitulace Německa v Remeši. Tyto souvislosti dle našeho názoru věcně a objektivně ve svém článku popisuje např. historik Jan Rychlík http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-rychlik.php?itemid=36799, který dále také rozebírá roli Vlasovců http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-rychlik.php?itemid=35437. K tomu, jak se stavět k možné spoluvině bývalé SSSR na rozpoutání druhé světové války snad stačí poukázat na vyjádření samotného německého ministerstva zahraničí, v němž ústy Heiko Maase veškeré tyto snahy o revizionismus odmítá a označuje za nebezpečné https://www.auswaertiges-amt.de/en/newsroom/news/maas-wirsching-end-second-world-war/2339620.
Častou námitkou proti pomníku je dále potlačení maďarského povstání pod Koněvovým velením, v němž prolili krev i nevinní civilisté. Takový zákrok samozřejmě nelze než odsoudit a jistě bylo správné, že na pomník byly informace o Koněvově pozdější roli v maďarském povstání v roce 1956 doplněny.
Otázka je, pokud už chce někdo nesmírně složitou a citlivou problematiku historických provinění jednotlivých mocností otevírat, zda je regulérní zaměřovat se pouze jedním směrem – tedy směrem na východ. Jde o to, zda by západní země v takovém případě obstály s čistým štítem. Většina zemí západní Evropy tak například používala v minulosti ve svých koloniích proti místnímu obyvatelstvu velmi tvrdá opatření a ještě dlouho po ukončení druhé světové války vedly Francie, Velká Británie, USA, Belgie či Portugalsko brutální války, kterými se snažily své kolonie či sféry vlivu udržet. V případě USA bychom mohli dlouze hovořit třeba o Vietnamu, Libyi, Iráku…
Jinými slovy – snažit se o morální posuzování hráčů na světové scéně je zapeklitý úkol.
Zdá se, že mnohem efektivnější a pravdě bližší je pragmatické východisko, dle kterého země nemají přátele, pouze zájmy. A ty země, které měly moc, ji zkrátka pro prosazování svých zájmů mnohdy zcela bez zábran použily a používají, někde viditelněji a někde skrytěji. Chceme-li svět vnímat pokud možno pravdivě, měli bychom se na vše, co se děje, dívat objektivně, neselektivně a ve světle tohoto faktu, uvědomovat si, co je v zájmu České republiky a události posuzovat s ohledem na zásadní cíl – vzájemně konstruktivní vztahy směrem do budoucnosti.
V první řadě sem spadá samozřejmě spolupráce a obchod s ostatními evropskými zeměmi, ovšem určitý význam mají i dobré vztahy s tak velkou zemí v poměrně nedalekém sousedství, jakou je Rusko, které nabízí levnější plyn, technologie jaderných elektráren apod., které by nám USA rádo také poskytlo, ovšem za vyšší cenu a s tím, že je zde složitější zajistit kompatibilitu se stávajícími zařízeními. Stejně jako není dobrá jednostranná závislost na Rusku, není dobrá ani jednostranná závislost na západu a ani jedna ze stran by nám neměla ve všestranné spolupráci bránit. Pokud si však Rusko zbytečně znepřátelíme, jako se to poslední dobou děje, posilujeme právě jednostrannou závislost na západu, která bezesporu je v jeho zájmu, ovšem nikoliv v našem.
Naše společnost je v současnosti velmi polarizovaná, oba tábory občas používají extrémní argumenty, diktované spíše vyšroubovanými emocemi, než úsilím o věcné vysvětlení či smysluplné řešení, a to je pro Českou republiku – tedy pro nás pro všechny – škodlivé. Hnutí CESTA usiluje o co nejširší smír všech diskutujících stran, v jehož zájmu se – nejen k této – problematice chce stavět co nejobjektivněji a nejvěcněji – tedy uznat naši minulost, s vděčností ocenit roli Rudé i spojenecké armády při osvobození, ovšem nezakrývat ani temnější stránky naší společné historie. V té souvislosti jistě pomůže připomenout to, co formálně uznal již Michail Gorbačov, tedy že osvobození Rudou armádou v květnu 1945 v žádném případě nezaložilo nárok na okupaci v roce 1968.
V budoucnosti si pro naši republiku přejeme konstruktivní obchodní spolupráci, co největší nezávislost a dobré vztahy se všemi zeměmi směrem na západ stejně jako na východ.
Rada hnutí CESTA
