Evropské volby v roce 2019 byly šancí k prosazení jiné Evropy. Evropy, která bude patřit jejím občanům a ne nadnárodním korporacím a úzké skupině vyvolených. Taková Evropa je možná jen jako společenství rovnoprávných národních a suverénních států, které si budou poskytovat různé výhody, aniž by poškozovaly ostatní státy. To ovšem vyžaduje zásadní institucionální reformu a personální obměnu vedení Evropské unie. Potřebuje politiky, kteří pojmenují rizika budoucnosti a postaví se jim čelem.

Jak se pokazilo rozhodování v EU?

Je to dnes již dobře viditelné: bezpochyby skvělá idea posilování spolupráce a odbourávání bariér, s cílem usnadnit život občanům, firmám i institucím, byla zásadním způsobem zneužita. Podmínkou naplnění takové ideje je totiž dodržování určitých principů. Nejdůležitějším z nich je rovnocennost, tedy zákaz využití či dokonce zneužití větší síly.

Tento princip v EU fungoval při vstupu ČR v roce 2004 a pro takovou EU občané hlasovali. K prosazení čehokoliv důležitého bylo potřeba jednomyslného rozhodnutí členských států. Přijetím Lisabonské smlouvy se však vytvořila možnost přehlasovat slabší, menší, chudší. Přesto dalších přibližně pět let po její ratifikaci byla zásada jednomyslnosti dodržována dále jako nepsané pravidlo. Poprvé došlo k vážněji vnímanému a zjevnému porušení tohoto principu jednomyslnosti až v důsledku řešení migrační krize v roce 2015.

Od té doby se politický nátlak a vyhrožování „nehodným“ členským zemím staly normou. Vyjednávání o Brexitu, tlak na Polsko a Maďarsko jsou jasnými příklady. Podepsání Cášské dohody mezi Německem a Francií je jen definitivním razítkem, že s rovnocenností je v EU konec.

K tomu je potřeba ještě přičíst fakt, že z EU se stal byrokratický moloch podléhající lobbistům. Politici (a zprostředkovaně vysocí úředníci) jsou voleni občany, aby chránili jejich zájmy, ale místo toho hájí zájmy korporací.

Co přinesla extrémní liberalizace?

Paralelně s tím ovšem již delší dobu běžely další procesy mající negativní dopady na občany především menších zemí. Na příkladu ČR to lze velmi dobře dokladovat:

V ekonomické oblasti slepě neoliberální ekonomická vládní politika v kombinaci s masivní korupcí přivedla vysněné „Švýcarsko východu“ do postavení bezbranné a chudé kolonie. Odliv zisků ze zahraničních investic měřený jako podíl na HDP je nejvyšší v Evropě. Další skryté mechanismy tento nepříznivý efekt ještě násobí.

V bezpečnostní oblasti se z armády schopné bránit své teritorium stal expediční sbor, tajné služby hájí zájmy kdoví koho a občané jsou odzbrojováni, aby se náhodou nemohli bránit sami. Přitom někteří naši spojenci, členské státy NATO, opakovaně porušují článek 1 a válčí – prosazují vojenskou silou své partikulární zájmy často bez mandátu OSN a zvyšují tím rizika teroristických útoků. Což je jednou z hlavních příčin masivní migrace z oblastí, které jsou s námi hodnotově nekompatibilní a mohou přinést Evropě jen problémy. Aby toho nebylo málo, je uměle živena protiruská hysterie a z významného možného bezpečnostního a ekonomického spojence je vytvářen nepřítel.

Další intervence ve jménu „svobody“ útočí na samu podstatu existence lidského společenství. Multikulturalismus a gender ideologie rozvracejí pilíře, na kterých byla dnešní Evropa vystavěna: národní státy, kulturní identitu a rodinu. Tedy klíčové elementy soudržnosti a sounáležitosti. Bez nich se staneme vykořeněnými sobeckými individui, soupeřícími a tedy snadno ovladatelnými.

ZÁVĚRY

Není možné nevidět systematičnost, s jakou jsou aplikovány výše uvedené postupy. Není to náhodná kumulace trendů, je to řízený proces s cílem plně ovládnout slabší a menší. ČR není schopna samostatně těmto silám čelit. Jedinou možností je „být u toho“, spojit síly a změnit tuto destruktivní trajektorii.

Migrační krize však paradoxně vzbudila naději na změnu: probudila i mnoho občanů v západní Evropě a díky tomu právě teď máme jedinečnou a možná také poslední šanci to dokázat.

Je proto potřeba hledat shodu na nové vizi pro Evropu.

matrix.png